Tučné jídlo a bary: Před čím varovali vietnamští rodiče „banánové děti“ vychovávané v Česku
Za koho se považují potomci Vietnamců v Česku? A jak moc na ně sedí tradiční stereotypy? I na to se ptá sociální antropoložka a geografka Andrea Svobodová v knize Vietnam vzdálený i blízký s podtitulem Potomci Vietnamců v Česku, která původně vznikala jako dizertační práce a posléze vyšla v nakladatelství Karolinum.
Andrea Svobodová ve své knize Vietnam vzdálený i blízký (vyd. Karolinum) analyzovala biografické rozhovory, které vedla s mladými lidmi ve věku 18–29 let, z nichž někteří se narodili vietnamským rodinám usazeným v České republice a další přišli na svět ve Vietnamu a k nám se přestěhovali před svým dvanáctým rokem. Postupně probírá jejich dětství a mládí, partnerská dilemata, konstruování identity i to, jak se vztahují k současnému Vietnamu. Cituje jejich výpovědi, analyzuje je a odborně interpretuje.
České babičky, tučná jídla a vietnamští šprti
Pro většinu z nich platí, že měli české spolužáky, a hlavně vyrůstali u českých „babiček“, Čechů a Češek, kteří se o ně starali, když byli jejich rodiče zaneprázdněni prací. Mnozí z nich dnes takto strávené roky označují za nejšťastnější dobu svého života, i když v recenzované knize si jedna respondentka stěžuje, že ji česká „chůva“ přecpávala tučným českým jídlem.
Díky tomu je ovšem jejich identita hybridní a mnohoznačná a vyvíjí se v čase. Někteří se zpovídaných tvrdí, že chtějí být „mostem mezi kulturami“, další se identifikuje jako Češka hrdá na svůj vietnamský původ. A ještě jiná nutnost jasné identifikace odmítá: „Já nemusím být vůbec jako víc Vietnamka nebo víc Češka. Já jsem prostě já. Jsem výjimečná, jsem jedinečná.“
Pokud si přitom o Vietnamcích všichni myslí, že jsou to „nerdi s brejličkama“, kteří se stále jenom učí, některé rozhovory toto očekávání narušují. Tak se jedna z respondentek přiznává, že musela jeden ročník opakovat, protože na učení „prostě kašlala“.
Čecha ano, ale po jazykovém kurzu!
Pokud se už hrdinové knihy hlásí k „vietnamství”, je velmi odlišné od „vietnamství“ jejich rodičů a ještě více od Vietnamců v jejich původní zemi. Což se odráží i v tom, že pokud si mají vybrat partnera, raději než Vietnamce, který vyrůstal pouze ve Vietnamu, by volili Čecha. U toho by ale někteří a některé z nich vyžadovali částečnou znalost vietnamštiny nebo alespoň zájem o jazyk i vietnamskou kulturu. Jak jedna respondentka říká: „Kdyby to tak nebylo, já jemu, Čechovi, budu rozumět, protože jsem tady vyrůstala a vím, jak to tady chodí, ale zpětně by to nefungovalo.“ Vyžadována je tedy snaha o oboustranné kulturní porozumění. I když ze strany svých rodičů pro takový životní krok mladí často porozumění nenacházejí; někteří tátové a mámy dokonce vyhrožují, že daného potomka za trest vydědí.
V ochotě ženit se a vdávat s místními se chování zdejších potomků Vietnamců podle autorky liší například od chování potomků Turků nebo Maročanů v jiných evropských státech (například v Nizozemí, Německu nebo Belgii), kde jsou sňatky s občany ze zemí jejich původu velmi častým jevem. (Dodejme, že jinak by srovnání mohlo dopadnout, pokud by se týkalo vietnamských komunit v západních zemích.)
Do své „imaginární etnické komunity“ potomci českých Vietnamců zahrnují zejména „ostatní potomky Vietnamců, kteří stejně jako oni prožívají svůj život v transnacionálním sociálním prostoru“. V mnoha biografiích při formování jejich identit zaujímala důležité místo Praha, protože poskytovala příležitost pro setkání s pestrou škálou potomků Vietnamců, deklarující velmi různé typy autentických identit, od čistě „vietnamských“ po typicky „české“.
Odkud hrozí morální zkáza?
Rodiče vyrostlí ve Vietnamu svoje potomky často varovali před Čechy, kteří jsou podle nich paušálně zkažení (holdují alkoholu a cigaretám a jsou sexuálně nevázaní). V čemž se u některých mohla odrážet omezenost jejich osobní zkušenosti s pestrou českou společností. Tak rodiče jedné z respondentek neměli mezi Čechy mnoho přátel a jejich kontakty se omezovaly na velmi úzký segment návštěvníků baru na Karlovarsku, jehož byli vlastníky.
Oproti tomu se jejich děti možná částečně právem domnívají, že představy, které jejich rodiče o zemi původu mají, jsou často příliš idealizované a že naopak ve Vietnamu mohou existovat lákadla k tomu, aby mladý člověk „sešel z cesty“, stejná, ne-li větší než v Evropě. Jedna z informantek tento názor dokonce ilustrovala příhodou o známém, kterého rodiče poslali do Vietnamu „na převýchovu“. Jenže místo toho, aby se tam morálně upevnil, v zemi předků upadl do závislosti na hraní u automatů.
Stejné běžné starosti
Obecně autorka zdůrazňuje, že jejím cílem nebylo poukázat jen na „jinakost“ jejích hrdinů. Podle ní totiž existuje také celá řada věcí, které mají potomci Vietnamců s českými vrstevníky společné. V biografických vyprávěních, která sesbírala, dominují témata jako první lásky, významná přátelství, zdravotní úrazy a omezení, cesty a pobyty v zahraničí nebo pracovní a školní úspěchy: „To, co tyto mladé lidi nejvíce zaměstnává, zkrátka často nejsou původ a etnicita, ale jiné otázky spojené s genderem, věkem, sociálním postavením nebo fází životního cyklu. A přestože jsou hrdí na svůj vietnamský původ, nechtějí být nahlíženi pouze prizmatem této etnické kategorie.“ A cituje výpověď jedné informantky, že se většinou píše o tom, jak jsou rodiny českých Vietnamců odlišné, ale málokdy o tom, jak jsou stejné.
Což snad může částečně potvrzovat i nedávný debut Majky Kukačkové, autofikční román Pažitková smyčka. V něm Kukačková, narozená roku 1992 v Aši ve vietnamské rodině, řeší běžné starosti člověka svého věku, kariéru, partnerské vztahy a rodičovství; problematika vlastní identity je přitom jen jedním z témat, promítá se ovšem i do těch ostatních, například souvisí se specifickým očekáváním rodičů ohledně profesní dráhy potomků. Jedna z hrdinek Kukačkové k tomu v úvodu poznamenává: „Nejsem Vietnamkou z hlediska národnosti, protože jsem se rozhodla pro národnost českou. A nejsem jí ani z hlediska státního občanství, protože když jsem získala občanství české, musela jsem se vyvázat z občanství vietnamského.“ A to vyjadřuje i sebepojetí autorky, která se neidentifikuje jako Vietnamka, nýbrž jako Češka. Etnickou identitou se ovšem román Kukačkové zabývá méně než otevřeně autobiografické publikace jejích předchůdkyň, Banánové dítě. Vietnamka v české džungli (BizBooks, 2017) Duong Nguyen Jiráskové a Outsider – Rebelka, která si plní své sny (BizBooks, 2021), již napsala Anna Thu Nguyenová ve spolupráci s novinářem Ondřejem Novotným.
Přibývající hlasy
Hlasů potomků Vietnamců, kteří ve veřejném prostoru s nemalým ohlasem vypráví svůj životní příběh nebo zkušenost, naštěstí přibývá (raper Anki, slamerka Hanka Nguyen alias Večerka). Někdy jde dokonce o pohled vícegenerační, jako v úspěšném filmovém debutu Letní škola, 2001 režiséra a scenáristy Dužana Duonga. I když u mnoha těchto děl je ze strany mladých tvůrců nezakrývaným motivem jejich vzniku nejen snaha komunikovat s většinovou společností, ale také s generací vietnamských rodičů, tedy uvnitř své vlastní komunity.
Už vloni také vyšla kniha rozhovorů Vietnamské srdce, český domov. Příběhy na spojnici kultur (Mladá fronta 2024), kde ovšem respondenti byli jen čtyři a přístup autorky, novinářky Kláry Mandausové, byl populárnější, jednodušší a osobnější. (V závěrečné kapitole Mandausová líčila, jak si na jeden den vyzkoušela brzy ráno vstát a pracovat ve vietnamském obchodě. Mimo jiné přitom zjistila, že ač se celý život pokládala za individualistku a introvertku, ráda se bavila s cizími lidmi a nedělalo jí problém zákazníkům zboží asertivně nabízet. Objevila tak v sobě i jakýsi vietnamsko-komunitní aspekt.) Kniha Vietnam vzdálený i blízký: Potomci Vietnamců v Česku je odbornější, stejně jako Mandausová přibližuje i Svobodová pohled jediné generace. Některé problematické či skoro mafiánské aspekty začátků podnikání první vietnamské generace naznačené ve filmu Letní škola, 2001 nechává stranou.
Ale mentalitu této generace analyzuje Svobodová podrobně, plasticky a v širším odborném a mezinárodním kontextu. Nastiňuje, v čem mohou spočívat zdroje vzájemných nedorozumění a předsudků a jaké konflikty musejí potomci Vietnamců podstupovat. Doporučit se dá tedy všem, nejen těm, kteří by si chtěli osobně s potomstvem Vietnamců něco začít a chtějí se o nich dozvědět více, než že jsou to „banáni“, tedy lidé s vizáží příchozích z Dálného východu, ale mentalitou v mnoha aspektech už zcela českou…
