Dužan Duong: Pro viet-film Letní škola 2001 jsme vyráběli fejkové hadry a krabičky od cigaret
Na festivalu v Karlových Varech způsobil film Letní škola, 2001 senzaci. Celovečerní debut scenáristy a režiséra DUŽANA DUONGA (34) o vietnamské rodině v Chebu na počátku století je sám o sobě skvělý, a navíc kolem něj bylo neustále rušno – početná delegace například na festivalu prodávala ručně vyráběný „merch“. Multitalentovaný Duong také v rámci akce KVIFF Talents představil nový projekt – „anime pro generaci alfa o technologiích a o tom, jak nás a naše děti pohlcují“, s názvem Lost Boys. „Jsme divoká skupina, přiznávám, ale vlastně nás to baví, bourat stereotypy ohledně premiér a slavných osobností,“ říká filmař o své spanilé jízdě po Varech.
Ke stereotypům jsem se chtěl dostat. Když jsem o Letní škole, 2001 psal, musel jsem se nad vlastními formulacemi, jako „autentické zachycení“, zarazit a říct si: můžu jako bílý Čech vůbec poznat, co je tam autentické a co ne? Co říkáte na to, když bílí Češi tvrdí, že vašemu filmu rozumějí?
Záleží na tom, jestli ho viděli, nebo ne. Ale myslím, že úkol toho filmu je, abyste mu porozuměli. Takže když Čech odchází z kina a říká si: ty jo, konečně jsem je pochopil, považuju úkol za splněný a jsem rád. I přes odlišný jazyk a kulturu jsme si jako lidé přece hodně podobní.
Co tedy v Letní škole, 2001 vnímáte jako obecně lidské, nebo dokonce humanistické?
Snažíme se v ní být jako autoři k postavám upřímní a pokoušíme se nahlížet pravdu z více úhlů. Protože ne všechno, o čem si myslíme, že je pravda, pravda doopravdy je. Pamatuju si na ten případ, jak se vietnamské mamince na koupališti na Lhotě ztratili dva kluci a utopili se. Ze začátku všichni hrozně lynčovali bílou obsluhu koupaliště, že dostatečně rychle nereagovala. Pak to začali zkoumat novináři, myslím, z Respektu a přišli na to, že šlo o chybu rodičů. V té době jsem už řešil Letní školu, 2001 a uvědomil si, že pravda se musí hledat. Že pravda nemusí být to, co slyšíme a chceme tomu věřit.
Ve vašem filmu pravda vyvstává opravdu hodně postupně. Například v tom, že některé postavy zpočátku působí nesympaticky a jejich motivace a chování divák pochopí teprve později. Nebál jste se, že některé budou nesympatické až příliš?
Řekl jsem si, že na ně kašlu. Jsou to prostě postavy, každá z nich ví, co chce, a já za tím jako scenárista jdu. Prostě pravda. Je to jako videohra, kterou vnímáme střídavě různými figurami. Kdybych svoje postavy vylepšoval, mohlo by to působit uměle.
Nakolik je děj filmu autobiografický?
Procentuálně na takových sedmdesát. Velká většina děje je pravda, ale není to tak, že se ty věci děly jenom mně: je to pravda celé vietnamské komunity v Česku, jsou to zkušenosti sdílené, jež se i hodně opakují.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
