돼지고기, knedlo, zelo: V Asii se množí české hospody. Jaký je vietnamský smažák a korejský guláš?

Na první pohled připomíná jihokorejský Soul americké velkoměsto – lesklé skleněné věže mrakodrapů, několika­proudé silnice a všudypřítomná klimatizace. Ale stačí sejít z hlavní třídy, projít uličkami a rázem jste v jiném světě – staré chrámy, malé domky a kavárny v evropském stylu. V červenci je tu typické klima jako ve skleníku, déšť přichází bez varování a v plné síle. Právě za jednoho takového deštivého večera míříme do čtvrti Hapjeong v obvodu Mapo-gu. Tady, v tiché uličce jen pár kroků od hlavní třídy, se skrývá cihlový dům s terasou. A podle obrazu hroznového vína, české vlajky a nápisu Moravia je jasné, že jsme na české (resp. moravské) adrese. Jen co vstoupíme zelenými skleněnými dveřmi dovnitř, vítá nás s úsměvem majitelka, Češka Nikol Chae. Hned je vidět, že pro krajany podnik zařídila tak, aby se tu cítili jako doma. Dřevěné stoly, dobové nádobí a fotky v kroji připomínají moravskou chalupu. V kuchyni ale vládne Korejec – její manžel, za nímž se sem přestěhovala.

„Co si dáte?“ ptá se paní Nikol a podává nám místní lístek. Dáváme si guláš s chlebem a víno, protože výběr vín bývá v korejských restauracích poměrně omezený. A při čekání probíráme jejich životní příběh.

„Celé to byla náhoda. Bylo mi dvacet, končila jsem bakaláře a chtěla někam vycestovat. Našla jsem si dobré vládní korejské stipendium. Nečekala jsem, že bych ho dostala, protože to nebylo úplně jednoduché. Ale dostala jsem ho. Nejdřív mě lákalo spíš Japonsko, o Koreji jsem toho moc nevěděla, jen jsem si sem tam pustila nějaký korejský seriál. Takže jsem moc nevěděla, do čeho jdu. Když jsem sem přijela, mluvila jsem jen anglicky, takovou tou školní angličtinou, a postupně se učila korejsky,“ popisuje Nikol Chae a pokračuje. „Když jsem dostudovala, pracovala jsem jako freelancer. Dělala jsem titulky a cestovala mezi Českem a Koreou. Moc se mi domů nechtělo. S manželem jsme se seznámili před covidem. A když přišla pandemie, já se musela vrátit do Česka. Tři roky jsme spolu vlastně chodili na dálku, což byla velká zkouška. Viděli jsme se tak jednou dvakrát za rok, většinou přiletěl manžel, protože Korejci k nám cestovat mohli. A právě za covidu byl manžel poprvé u nás na Moravě a strašně se mu tam líbilo. Chutnalo mu jídlo, víno, úplně se do toho zamiloval,“ popisuje.