Mnozí nás si pod dojmem hodin dějepisu a popkulturních obrazů představují dávné Vikingy jako dobyvačné surovce. Anglický archeolog Neil Stuppel Price se snaží jejich obraz vylepšit. A nikoli neúspěšně.
Neil Stuppel Price, profesor na katedře archeologie a starověkých dějin na Uppsalské univerzitě ve Švédsku, se specializuje na archeologii šamanismu a Vikingy, o kterých už napsal řadu publikací. Ve své první česky vydané publikaci Děti Jasanu a Jívy: Dějiny Vikingů, kterou v překladu Ondřeje Frühbauera vloni vydala Pangea, postupně probírá duchovní i hmotné aspekty jejich života. A nezůstává přitom u pejorativních zpráv, které o nich zanechali jejich nepřátelé, ale snaží se jejich mentální univerzum zrekonstruovat jaksi zevnitř, z hlediska Vikingů samotných. A snad i poněkud poetizovat, jak dokládá už metaforický název.
Představuje je nejen jako uznávané válečníky, ale i jako básníky a tvůrce pestrých přirovnání, v nichž se pojí dvě či více podstatných a přídavných jmen, aby dohromady vyvolala žádoucí vizuální či metaforickou představu. Například oceán mohl být „velrybí stezkou“, loď nazvali „ořem v brázdách vln“ a lidské myšlenky „vlnami na březích moře mysli“. Kdokoliv pochybuje o hlubokomyslnosti starých Skandinávců, měl by se začíst do tehdejší poezie, která je „nevyčerpatelným pramenem zázraků“.
Děsivé valkýry a bohové přinášející oběti
Autor konfrontuje zažité a často zcela falešné představy s pravděpodobnou skutečností. Kupříkladu pokud dnes zadáme do internetového vyhledávače heslo „valkýra“, objeví se nám donekonečna recyklovaný erotizující paskvil, zobrazující vyvinutou dívku s obrovským mečem a „zanedbatelným oděním“. Tato směšná parodie má pramálo společného s krvavými vládkyněmi bitevních polí, jak je znala severská mytologie, spíš matně odráží obraz, jaký valkýry vyvolaly v křesťanských myslích. „I duchovní měli často vyvinutou představivost,“ dodává k tomu Price šibalsky. Původní valkýry ovšem nepřilétaly na bitevní pole, aby se „ladně snesly na sněhobílých perutích a něžně objaly své vyvolené hrdiny“; místo toho byly vypuštěny do boje jako zosobnění jeho nelítostné reality. Nedochovalo se mnoho zmínek, z nichž by bylo možné usuzovat, že byly půvabné a přitažlivé, zato celá řada těch, které hovoří o jejich přímo děsivém vzezření. Zdá se, že představovaly různé aspekty války, které se odrážejí v jejich jménech: Pouta války, Třesk přilbice, Zabíječka nebo Ta, která skřípá zuby.
Název knihy vychází z mýtu o stvoření prvních lidí, kteří se jmenovali právě Jasan a Jíva (ostatně v centru vikingského univerza se tyčil Strom, který prorůstal všemi světy a propojoval je, obrovský jasan jménem Yggdrasil). Jejich bohové, po nichž se dodnes v angličtině jmenují dny v týdnu, měli jisté zvláštnosti: v Ásgardu, tedy domově bohů, podle představ Vikingů stály chrámy a svatostánky, kde sami bohové přinášeli oběti. Takže vikingská mytologie patří mezi světovými kulturami „k několika velmi vzácným příkladům, kde měla samotná božstva své vlastní náboženství“. (Na okraj dodáváme, že podle některých odborníků to ale není až tak výjimečné, viz knihu religionistky Kimberley Christine Pattonové Religion of the Gods: Ritual, Paradox, and Reflexivity.)
Raní ekologové a posthumanisté?
Některé vikingské nábožensko-mytologické představy se autor snaží interpretovat v duchu dnes populárních teoretických konceptů. To je i případ fenoménu tzv. měňavců, lidí, kteří se údajně dokázali zaživa převtělovat například do podoby vlků nebo medvědů. K čemuž autor podotýká, že současná západní kultura vítá stále se rozrůstající spektrum rozličných pohlaví, i když všechny stále patří do kategorie „lidská bytost“. Vikingové ale možná „tuto linii překročili a už před tisícem let dospěli do fáze, kterou dnes nazýváme posthumanismem“. (Doplňme, že podobně filozof vědy a antropolog Bruno Latour interpretoval například proměnu Řehoře Samsy v hmyz.)
A severskou vizi zániku světa, Ragnaröku, interpretuje Neil Price mimo jiné jako projekci obav Islanďanů z všudypřítomné hrozby krutých přírodních podmínek. Podle tohoto ekokritického pohledu je celá severská mytologie, jejíž větší část známe i z islandských textů, vzhledem k tamním podmínkám pochopitelně prodchnuta „intenzivním zájmem o přízrak nadcházející, neodvratitelné apokalypsy“, symbolizující stálé obavy civilizace, která se občas ocitala na pomezí holého přežití.
Když přišli misionáři
Jakmile později chtěli křesťanští misionáři Vikingům hlásat evangelium, museli si jej poněkud přizpůsobit. V nové verzi, již zachycuje jedna dochovaná báseň, se tak Ježíš narodil v Galilandu, putoval do Jerusalemburgu a nyní přebývá jako Pán ve velké síni na nebesích, obdobě Valhally. Modlitba Páně je vypsána v „tajných runách“, Satan nepokouší Krista na poušti, nýbrž v severních pustinách. Podle stejného klíče jsou Ježíšovi učedníci líčeni jako „bojoví druzi“, jako by šlo o členy válečného bratrstva mocného náčelníka. Z Poslední večeře Páně se stává „poslední hostina ve velké síni“, a dokonce i sám Bůh obdržel ódinovský přídomek „Pán vítězství“.
Svého náboženství se pak Vikingové vzdávali jen pomalu a postupně, o čemž svědčí to, že i po formálním přestupu ke křesťanství mnozí nosili takzvané Thórovy kříže. Tedy předměty, které byly zřejmě záměrně zhotoveny nejednoznačně, aby mohly zastávat roli obou posvátných symbolů. Jejich majitel mohl nosit současně kříž i pohanské kladivo, nebo jen jedno z toho, „podle toho, jaká víra mu zrovna v té které chvíli přinášela více výhod“.
Skandinávci ostatně při sběru posvátných předmětů různých náboženství zřejmě nebyli vybíraví: na ostrově Helgö, což znamená „Svatý ostrov“, zřejmě takové uloupené předměty záměrně hromadili. Například bronzovou sochu Buddhy zhotovenou v 6. století v údolí Svát na hranicích Afghánistánu a Pákistánu.
Současně se ale do dalekých krajin sami vydávali, a přitom nejen dobývali a plenili, ale i zakládali. Runové nápisy jsou prý dodnes dochované v istanbulském chrámu Hagia Sofia – zanechali je tam Vikingové, kteří sloužili v císařské gardě. Příběhy některých tehdejších cestovatelů působí až neuvěřitelně. Jistá Gudríd Thorbjarnardóttir (980–1019) pocházela z Islandu, žila ve vikingské osadě v Severní Americe a po své konverzi dožila jako jeptiška v Římě. Ve své době byla podle autora „zřejmě nejzcestovalejší ženou na planetě“.
Price vysvětluje i vikingskou společensko-politickou organizaci, která se dnes označuje jako „hydrarchie“. V ní zřejmě neexistoval jeden konkrétní svrchovaný panovník, s nímž by bylo možné vyjednávat, žádná státní struktura, kterou by bylo možné rozvrátit, a ani žádná formální organizace, která by se dala svrhnout. Pro některé skandinávské vládce proto byl pozdější přechod ke křesťanství atraktivní z toho důvodu, že díky rozčlenění země na farnosti a diecéze umožňovalo efektivnější systém výběru daní i celkovou kontrolu obyvatel.
Násilí, štědrost i bystrost
Autor přiznává, že doba vikingská byla (nejen ve Skandinávii) věkem zběsilého násilí a nesmlouvavé, institucionalizované patriarchální dominance. V čemž se ovšem Vikingové nijak výrazně nelišili od svého okolí.
Současně jim autor přiznává hluboké sepětí s přírodou. I když je nám, lidem moderní doby, podle Price vikingská mysl velmi vzdálená, někdy ji můžeme v náznacích vycítit: „Když kráčíme nočním lesem či pozorujeme, jak se měsíc zdvihá nad černým polem zatuhlé lávy, když zdravíme jaro ve znepokojivě klidných vodách jezera, na malý okamžik se s ní můžeme spojit.“ Hodnoty, jichž si nejvíc cenili, každopádně nepovstávaly jen z boje a násilí, ale rovněž „z hloubi moudrosti, štědrosti a rozmyslu“. Nade vše jim byla bystrost coby jistá hra mysli, spojená s nezlomným odhodláním nikdy se nevzdat. „Jsou i horší způsoby, jak vstoupit do dějin,“ dodává autor procítěně. Škoda, že se například o starých Slovanech dochovalo méně dokladů. A i když i o nich existují kvalitní tituly, podobně empatickou a inteligentně sepsanou knihu bychom minimálně v češtině hledali těžko.
