Už je to dvanáct let, co publicista Pavel Kosatík vydal svůj soubor portrétů významných českých osobností Česká inteligence. Od Jaroslava Golla po Magora (Praha, Mladá Fronta, 2011). Šlo o texty, které původně vycházely v časopise Respekt. Na ty navázal podobně koncipovaný seriál v Deníku N, jehož výstupem je právě vydaná kniha Česká inteligence 20. století. Těchto padesát profilů předních českých intelektuálů a intelektuálek minulého století je pokračováním zmíněné knihy.
Složení se tentokrát trochu pozměnilo: k filozofům, teologům a literátům ve více než čtyřsetstránkové publikaci Česká inteligence 20. století (vyd. Deník N) Pavlu Kosatíkovi (* 1962) přibyli vynálezci (Otto Wichterle), herci (Jan Werich, Olga Scheinpflugová) a psychologové či psychiatři (Ferdinand Knobloch, Jaroslav Skála, dokonce i Miroslav Plzák).
Emigrace, přežívání, kompromisy
Všichni se nějak museli vyrovnávat s komunistickým režimem: někteří mu sloužili, ale ze své raně komunistické víry později vystřízlivěli a byli režimem hlavně v době normalizace pronásledování či ostrakizováni (Jan Křen, Růžena Grebeníčková, Karel Bartošek), další byli na roky uvězněni hned v 50. letech (Josef Zvěřina, Oto Mádr), případně před ním po roce 1948 uprchli do zahraničí (Bohuslav Brouk, Bohdan Chudoba). Nebo v komunistickém státě přežívali a dařilo se jim uskutečňovat vlastní umělecký program. Jako Jiří Suchý, který přitom po celou dobu „štval komunisty tím, jak na nich vlastním myšlením nezávisel“. Před statečností a myšlenkovými výkony mnoha z nich autor smeká, jindy projevuje pochopení pro jejich kompromisy, občas ale i nevěřícně kroutí hlavou, jako v případě filozofky Jiřiny Popelové, která publikovala „myšlenková zvěrstva“ v době, kdy už u nás nikomu nešlo o život.
Jak poznamenal při pohledu na seznam zařazených už autor úvodu ke knize Petr Fischer, jde z jedné strany o jména pozapomenutá či známá hlavně odborníkům, jako byl výtvarný teoretik, kritik a přítel Václava Černého František Kovárna nebo psychiatr Kurt Freund, který zásadně přispěl k lékařské destigmatizaci homosexuálů, z druhé strany to vlastně byly dobové celebrity. Dodejme, že u některých takových by se dalo diskutovat, jestli mezi „inteligenci“ tak úplně patří.
Od kolébky do hrobu
Metoda psaní ovšem zůstává stejná: Kosatík vytváří hutné psychologické a myšlenkové portréty, v nichž dotyčné často charakterizuje na základě dynamického napětí či pohybu mezi základními protiklady. Nebo i několika sadami protikladů.
Tak Jaroslav Seifert se podle autora do rozporu už narodil (otec byl přesvědčený žižkovský sociální demokrat, matka praktikující katolička). A závěr jeho života podle Kosatíka charakterizoval paradox, že když dostal Nobelovu cenu za literaturu, Češi tomu rozuměli tak, že ji obdržel nejenom jako básník, ale také jako člověk, „který se před mocnými neohnul“. I když „celý život tak činil básnickým slovníkem, který byl vlastně opakem heroičnosti: líbeznou poezií, která až do konce nepřestala hlásat, že nejcennější na světě a v životě je láska“. Což je chytlavý a působivý paradox. I když bychom se mohli poněkud hnidopišsky a skepticky ptát, zdali svůj vzdorný a hrdý postoj nevyjadřoval spíše svými statečnými, ale nepoetickými politickými vystoupeními a podpisem Charty.
U raného dětství začíná autor i u šachového velmistra Luďka Pachmana, který pocházel z obyčejných poměrů; jeho otec byl textilní dělník a matka zemřela, když bylo synovi pět let. Proto podle autora později působil dojmem dospělého dítěte, které je ve své bezelstnosti až naivní, Zatímco v životě Luděk Pachman nikdy neuvažoval na několik tahů dopředu a asi to ani neuměl, na šachovnici to bylo naopak.
Mezi vědou a hermetismem
Už ve starším zmíněném titulu Kosatíkovi šlo o to, nakolik byl rozum u daného intelektuála integrován do celku jeho psychiky, či nakolik byl izolován. A podobně se ptá i v knize nové. Tentokrát je to kupříkladu filozof, sociolog a sociální antropolog Ernest Gellner, komu Kosatík v tomto směru vyčítá nevyváženost. Totiž to, že jako zastánce rozumu myslel často až zuřivě, „na úkor ostatních činností, které teprve všechny dohromady tvoří plnohodnotný lidský výraz“. Podobné psychologické paradoxy, respektive slepé skvrny, stopuje i u svých dalších hrdinů. Kupříkladu bývalý předseda Akademie věd ČR Rudolf Zahradník se coby striktní skeptik stavěl razantně odmítavě k učencům typu Zdeňka Neubauera, jejichž mezioborový přístup, čerpající z přírodních, humanitních i hermetických nauk, mu zaváněl šarlatánstvím. Přitom byl Zahradník sám schopen uvěřit nesmyslu: roku 1993 „zvěstoval světu objev Krakatenu, výbušniny dosud nepoznané razance, jenž se však nakonec ukázal být pouhým výmyslem“.
U germanisty a filozofa Rio Preisnera se zase autor pozastavuje nad tím, že ohlašoval blížící se konec světa, v nějž věřil, až příliš akademickým tónem. A ptá se, zdali Preisnerův pisatelský chlad nezpochybňoval vážnost jeho záměru.
Vlivy Jestřába i Václava Černého
Jedním z nejcitovanějších autorů je v knize Václav Černý. Ten měl svoji vlastní kapitolu už ve starší knize, v níž Kosatík vychválil jeho Paměti. Kdyby se podle Kosatíka u nás „za páteř literárního vývoje pokládala esejistika, tvořily by tyto paměti základní, kanonický text, od něhož by se odvíjela celková, nejen historická, ale i estetická pravda o české kultuře ve 20. století“. Tentokrát Kosatík cituje Černého kousavé poznámky na adresu portrétovaných osobností a většinou ukazuje, jak jsou nespravedlivé a subjektivní. Otázkou je, proč má Kosatík potřebu dělat to opakovaně: zřejmě u něj přetrvává fascinace Černého osobností. Ale možná i proto, že nemusí být na škodu vlastní výklad oživit polemikou s důstojným oponentem.
Jednotlivé životní osudy autor vypráví různými způsoby, někdy takříkajíc od prostředka, jindy chronologicky. Někdy nad životem dotyčného sklene působivý pomyslný oblouk, jako v případě zmíněného Rudolfa Zahradníka. Ten byl v mládí členem oddílu Pražská dvojka, který vedl Jaroslav Foglar. Zahradník se tam naučil i to, jak vyrobit neviditelný inkoust. Což byl zřejmě první domácí pokus; díky Foglarovi se tak Rudolf Zahradník stal chemikem. Po rekapitulování jeho životní dráhy i jeho zásluh o záchranu Akademie věd nakonec Kosatík konstatuje, že Zahradník byl tuhý a zároveň světu otevřený chlap: „Foglarův klon. Jestřáb by z něj asi měl radost“.
Od vnitřního světa k žité skutečnosti
Někdy poslední odstavce kapitoly představují skoro kontrapunkt k předchozímu (chartistka Eva Kantůrková a její příklon k současné Číně), případně dotyčného představují z ne zcela známé perspektivy; například u Josefa Škvoreckého, kterého si někteří spojují třeba jen s frivolním počínáním Dannyho Smiřického z Prima sezóny, autor zmiňuje křesťanské akcenty. Dodejme, že minimálně pro literární vědce nejde o nový objev.
Některé kapitoly končí moralizátorskou výtkou (Plzák si měl pohlídat svoji „sebestřednost“), či naopak pochvalou, další ústí ve výzvu k dovršení nedokončeného projektu (Ladislav Hejdánek). Naštěstí poslední kapitolou o Evě Zaoralové nekončí zmíněný Kosatíkův projekt, který v Deníku N pokračuje, takže se snad dočkáme i avizovaného třetí dílu. V hutné zkratce autor musí leccos zjednodušit, aby lépe vynikla pointa, něco i zcela vynechá (obvinění již zesnulého kardinála Tomáše Špidlíka z krytí sexuálního zneužívání aj.). Ale i díky tomu jsou Kosatíkovy texty myšlenkově sevřené a čtivé. Společně vytvářejí pozoruhodná panoramata toho, jak odlišně jednotliví intelektuálové na těžkou doby (či její svody) reagovali. A jak (ne)dokázali ze svého abstraktního universa přecházet ke světu každodenní skutečnosti.
