První republika chtěla lidi předělat v dobrém, změnit jejich myšlení. A to se povedlo. V dalších letech se ale podle Kosatíka to pozitivní zlikvidovalo a my jsme po roce 1989 promarnili šanci se o to znovu pokusit. Dnes jsme znovu opozičníci a skeptici. Dojíždíme prý na to, že se, pokud jde o stát, v 90. letech nic nevymyslelo. Jen nepřátelé systému kuli své temné dílo.
Kosatík míní, že si za současný stav společnosti můžeme v podstatě sami. Tedy ne totalita, komunisté, Babiš ani Zeman. Odpovědnost mají obyčejní lidé. Teď jsme fascinováni těmi nahoře, naděje je ale v tom, že své chování změní ti dole. To je podle Kosatíka podmínka zdravého vývoje. Spisovatel rozumí voličům Andreje Babiše. Je pro ně východisko z nouze a naděje. Tvrdí, že je ale potřeba tlačit standardní politické strany, aby se chovaly buď levicově, nebo pravicově. Věří v pravolevý politický systém, ne populistické experimenty. Sám se chce zapojit v hnutí za obnovu intenzivního občanství.
Babiš se přitom podle Kosatíka nikdy neměl ocitnout v politice. Kvůli pochybnostem o jeho majetkových vztazích i minulosti spojené s StB. Před 20 lety by si prý nevrznul. Prezidenta Zemana pak vnímá spisovatel jako člověka, který žije frustrací a je naštvaný na svůj život. Do toho vtahuje i nás ostatní. A právě to po něm prý zůstane jako odkaz. Kosatík tvrdí, že jsme si mysleli, že jsme jiní než on, ale skutečnost je jiná.
Kosatíka fascinuje rychlost, s jakou v diskuzích dojdeme k závěru, že ten druhý je vůl. Skutečná debata podle něj prakticky neprobíhá, mluvit s druhou stranou je ale podle něj zásadní. A je to i úkol spisovatele. Pro Kosatíka je psaní jeden ze způsobů, jak intenzivně žít. Je skrz něj možné dosáhnout toho pravého. Zjistit, že člověk žije a existuje.
Chtěl by Pavel Kosatík napsat někdy knihu o Zemanovi nebo Babišovi? Co teď chystá a proč potřeboval po knize o Masarykovi pauzu? Proč mu vadí antikomunismus? A proč ho vlastně zajímají běžní Češi víc než ti, kteří nám vládnou?
