Spisovatel Jaroslav Kalfař se narodil v Praze, v patnácti emigroval do Spojených států a tam také vydal svůj debutový román Kosmonaut z Čech, jenž se v Americe dočkal vřelého přijetí. Když byl krátce nato přeložen do češtiny, mnozí tuzemští čtenáři si oprávněně kladli otázku: Co se na tomhle Američanům líbí? Že to s literárním talentem českého expata nebude tak žhavé, potvrzuje i jeho druhý titul, který nedávno vyšel česky.
Když před šesti lety absolvoval kolečko po mnoha významných českých médiích spisovatel Jaroslav Kalfař (* 1988), člověk se mohl radovat z velkého příslibu české literatury. Autor totiž do České republiky přicestoval nejen s překladem svého debutu Kosmonaut z Čech, ale také s renomé někoho, kdo hned svou první knihou prorazil na americkém trhu. Slova chvály srovnávající jej s Hrabalem či Kunderou na něj pějí nejvýznamnější americká periodika.
Že je humbuk kolem mladého literáta poněkud přifouknutý, zjistil asi každý, kdo jeho román vzal do ruky. Přesto kniha v zámoří nadále rezonuje a připravuje se její hvězdně obsazené filmové zpracování. Jaroslav Kalfař mezitím napsal a v Americe vydal druhý román. Stručná historie věčného života po prázdninách vyšla i česky, a to v Knize Zlín, opět v překladu zkušené Veroniky Volhejnové. Ukázky z knihy vizte zde.
Pozdě smrtelnou diagnózu honit
Podobně jako v prvotině dává i v novince Jaroslav Kalfař vzpomenout na svou rodnou zemi. Protagonistkou více než třísetstránkové knihy je Češka Adéla. Pracuje v Kauflandu, avšak když se dozví, že jí zbývá asi tak rok života a její místo za pokladnou obsadí moderní robot, rozhodne se k výletu do Spojených států, kde žije její dcera Tereza, již dala v mládí k adopci a celý život ji neviděla.
První kapitola se odehrává na přelomu let 2029 a 2030, kdy Ameriku ovládá nacionalistická Strana obnovy a ke vstupu do země je třeba mnohem víc než jen zakoupit letenku. Přesto se Adéle podaří úředního šimla obejít a odletí za Terezou. Ta v Americe stručně řečeno hledá lék na nesmrtelnost.
I přes Adélinu pochopitelnou nervozitu je setkání vřelé. Poté, co se ženy mírně opijí a Adéla se svěří s vlastní diagnózou, nabádá Tereza matku, aby si nedělala starosti, že vše zařídí. Než však může nadějná vědkyně svůj plán realizovat, matka zemře a Stručná historie věčného života začne tak jako autorova prvotina hýřit četnými sci-fi prvky.
Z disidentky nesmrtelnou vypravěčkou
Adéla je totiž vypravěčkou i po vlastní smrti. Jak je to možné, to se čtenáři románu samozřejmě dozvědí a v recenzi se jim to nesluší prozrazovat. Je nicméně důležité, že Adélina duše (pomozme si tímto zjednodušením) následně putuje s dcerou, která se vydá do Česka, aby naverbovala svého nově nabytého bratra a společně zachránili alespoň máminy ostatky. Do této odysey navíc Adéla začleňuje kapitoly ze své minulosti, která je podobně dobrodružná jako Terezin výzkum.
Adéla byl disidentka, pak emigrantka, s přítelem ve Spojených státech natočila adaptaci Čapkovy Války s mloky… Při popisu těchto epizod obzvlášť vynikne, že od Kosmonauta z Čech Jaroslav Kalfař sice zdokonalil své kompoziční schopnosti, jeho psaní je však pořád poněkud papundeklové, krotké. Disidentské pasáže spojené s přípravou časopisu Archa jsou jednoduše jalové. Pojmenování Adéliných souputníků „Dramatik“ či „Moravský básník“ vyvolává dojem, že autor na své čtenáře tak trochu pomrkává — všichni přece víme, o kom je řeč —, ale nehodlá vystoupit z komfortní zóny fabulace. Anebo zatěžovat americké čtenáře neznámými jmény.
Líbivý produkt
Podobně působí pasáže z budoucnosti. Dozvíme se třeba, že „obnovářským“ prezidentem byl v době převratu muž, „který byl během pandemie ve funkci floridského guvernéra zodpovědný za smrt desítek tisíc vlastních občanů“ (na koho jen může autor narážet?). Při čtení „světa roku 2030 podle Kalfaře“ se nelze zbavit myšlenky, že tohle všechno už s obměnami napsali jiní dříve. A líp.
Zatímco z nejlepších dystopií čiší spisovatelova touha či potřeba před něčím varovat, na něco upozornit, Kalfařův fikční prostor vyvolává dojem, jako by chtěl autor stvořit snadno stravitelný, líbivý produkt. Bezpochyby se při psaní opíral o rešerše, některé pasáže jsou zajímavé, ale myšlenky, které by rezonovaly i po dočtení, zanechá román jen stěží. Při procházení kladných, ba nadšených recenzí, které se v zahraničí na Kalfařův román snesly, lze trochu litovat jiné české autory. Protože ač většina tuzemské produkce nedosahuje světové úrovně, spisovatelů, kteří by Jaroslava Kalfaře takříkajíc strčili do kapsy a o nichž v zahraničí vůbec nikdo neví, tu máme hodně.
