V pravidelné anketě Lidových novin o knize roku obsadila před dvěma týdny první místo Andrea Sedláčková s biografií Toyen. První dáma surrealismu. Bylo to překvapení, nebo nebylo? Vzhledem k tomu, že žijeme v době, kdy si jedni přejí být permanentně překvapováni a druhými je každé překvapení (nemilé) označováno za krizi, mohou platit obě odpovědi naráz. Alespoň podle literárního publicisty Jakuba Šofara. V tištěném dvojčísle 51–52/2023, posledním Reflexu tohoto roku, si přečtěte obsáhlý rozhovor se spisovatelkou a filmařkou Sedláčkovou z pera Veroniky Bednářové. A nyní již k recenzi...
Líný tok potřeby nějak se vyjádřit k nově vydaným knihám se na konci roku 2023 vylil z břehů, počet takových anket neuvěřitelně narostl, a kdo nějakou podobnou aktivitu nespáchal, je společensky out a bude klečet v koutě. Nicméně anketa Kniha roku LN, která se na jejich stránkách poprvé objevila roku 1928 a v roce 1991 byla obnovena, je pořád tou zakládající. Přestože ji poněkud pošramotila osobnost donedávného majitele vydavatelství (od roku 2013; v současnosti se dokončuje prodej).
Soubor nominací je dobrým orientátorem
Letošního ročníku se účastnilo téměř 150 respondentů, kteří uvedli více než 350 knih. Je těch jedenáct, kteří hlasovali pro Toyen. První dáma surrealismu (vyd. Prostor), hodně, nebo málo? Protože se postupem doby zásadně proměnil kádr hlasujících, počet těch z „literárního života“ se zmenšuje na úkor ostatních uměleckých oborů a také zástupců mnoha vědních oborů, často exaktních, či ze společenské a politické oblasti, a tím se zvětšuje čtenářský záběr, pak je to solidní číslo.
Také je nutné uvést, že pouze šestkrát v anketě zvítězila žena, v posledních čtyřech letech třikrát, což potvrzuje trend ženské dominance v knižní branži, jakkoliv platí, že literatura je jen jedna. A nakonec, anketa není pro vítěze v žádném případě jakousi doložkou nejvyšších výhod, vždy je v ní kus štěstí, dokonce i náhody. Soubor těchto tipů, občas s komentářem, je vhodným katalogem ke čtenářově orientaci v české (a někdy i zahraniční) knižní produkci.
Tohle je opravdový surrealismus!
V knižně vydané korespondenci mezi Ivanem Divišem a Petrem Králem (1983–1998) píše v jednom dopise z roku 1984 ten první druhému o ČSSR, že si tam dvaceti- a pětadvacetiletí myslí o Toyen, že je to město, patrně ve Francii. Téměř o 30 let později byl v Praze vydražen její obraz Monte Carlo (1926) za téměř 65 milionů Kč (včetně aukční přirážky; vyvolávací cena 18 milionů Kč, předpokládaná až 45 milionů Kč). Tohle je opravdový surrealismus! Zastavme se u toho slova, které bylo v době normalizace zakleté, spojené současně s českou uměleckou avantgardou, často se vztahem ke komunistickým myšlenkám, a s levicovými nekomunistickými (či dokonce protikomunistickými) postoji. Výsledkem téhle bramboračky bylo, že pro část mladších generací se slovo „surrealismus“ a všechny jeho odvozeniny stalo označením pro něco nejasně subverzivního, opozičního proti režimem tlačenému socialistickému realismu. Svět byl surreálný, nakonec i Hrabal vkládal svým postavám do úst výraz „syrák“. Tento surrealismus s jinou DNA byl šperhákem k otevření zámků rezavých, bez klíčů či s klíči někde v trezoru. Přerámování toho slova přímo vybízí k lingvistické případové studii.
Toto plíživé přibližování se ke vítězné knize o Toyen by ještě nemělo vynechat poznámku k surrealismu jako nejdéle existujícímu uměleckému uskupení u nás. Na předválečné aktivity Skupiny surrealistů v ČSR navázalo po válce několik uskupení, kolem K. Teigeho se pak vytvořila skupina mladých básníků a malířů, k nimž se postupně přidávali další. Po srpnové okupaci se další okruh utvořil kolem V. Effenbergera. V současnosti existuje Skupina českých a slovenských surrealistů (jejím „tiskovým orgánem“ je revue Analogon). Ten nepoměr mezi nízkým počtem členů a jejich určitou názorovou uzavřeností a výrazným vlivem, samovolným, neagresivním, na umělecké myšlení a konání mnohých nových hledačů tajemství múz je zřetelný, ale v akademickém světě minimálně nereflektovaný, neboť vše, co zavání nějakým typem experimentu, je už pro něj odbytá záležitost. Konečná čili Ende! Osvobození mysli, zdůraznění podvědomí, zachycení snů, představ, pocitů a myšlenek… No, někteří současní vědci tvrdí, že sny jsou „zbytkem“ z myšlení, jakýmsi odpadem mozku. Vadí nám to ale při pohledu na obrazy Toyen?
Z pohledu kulturně-politického by bylo zajímavé zpracovat po francouzském nejrobustnější český surrealismus jako jednu ze zcela nečekaných páteří česko-francouzského spojenectví po vzniku samostatné ČSR, jež bylo celkem přirozeným způsobem, jak se vymezit proti „němectví“ a nezadat si s ruským medvědem. Ale Francie (a především Paříž) přitahovala české výtvarníky všech názorů a postupů jak vosy na med i bez nějakých mezinárodněpolitických souvislostí, od krátkodobých pobytů až po menší či větší část jejich životů. Výběrově možno jmenovat F. Bílka, Z. Braunerovou, V. Brožíka, J. Čapka, A. Diviše, V. Hynaise, A. Chittussiho, R. Kameše, J. Koláře, R. Kunderu, F. Kupku, L. Marolda, F. Mertla (Frantu), M. Mouchu, A. Muchu, V. Preissiga, V. Sochora, J. Šímu, I. Theimera, F. Tichého, K. Zlína či J. Zrzavého. Při hledání dalších jmen si k tomu můžeme broukat: „Láska je úděl tvůj, pánbůh tě opatruj / Bonsoir, mademoiselle Paris.“
Statečná a nekompromisní Manka
Andrea Sedláčková (* 1967) emigrovala do Francie v létě 1989, vystudovala střih na filmové škole, natočila několik filmů a celovečerních dokumentů, vydala tři romány, Francie ji v roce 2021 vyznamenala Řádem umění a literatury v hodnosti rytířky. V roce 2022 uvedla Česká televize její dokument Toyen, baronka surrealismu, v letošním roce jej následovala výpravná a obsáhlá biografie o Toyen, vydaná nakladatelstvím Prostor.
V knize o Marii Čermínové (1902–1980), mezi přáteli Mance, česko-francouzské malířce, jejíž pseudonym Toyen se stal postupně značkou, surrealistickým puncem, v předmluvě píše autorka: „Dítě bez rodiny. Žena bez milostného vztahu. Tajemná bytost. Chudobná umělkyně.“ Mezera. „Čtyři mýty, čtyři klišé, které malířka z velké části sama vytvořila.“ Mezera. „Všechny lze vyvrátit. Jen se člověk musí obrnit velkou mírou trpělivosti.“ To je jeden břeh příběhu.
„Toyen zapomenutá nebyla, ale málokdo se skutečně vypravil pátrat po její osobní minulosti, protože panovala všeobecně přijatá představa, že je zahalena neprodyšným tajemstvím. Mnoho věcí zůstává skryto, ale snad si díky této knize můžeme lépe představit trápení i radosti této tvrdé, statečné, nekompromisní – a milující bytosti.“ To je druhý břeh příběhu.
Úplně jiná, nečekaná Toyen
Když půjdeme od konce – je v české krajině zvykem, že hřešíme na mýty a rádi se na ně vymlouváme, místo abychom se jim trochu podívali do střev. Jenže to znamená přestat žvanit a vydat se na namáhavou cestu hledání, rešeršování, zkoušení, ptaní se. Používat detektivní metody a nečekat, že se něco stane. Autorka napsala stovky mailů, navštívila soukromé sběratele, cizí galerie, prozkoumala policejní i bankovní archivy. Podařilo se jí setkat i s přáteli Toyen či jejich potomky. Příprava filmu jí trvala rok, další dva roky věnovala pátrání po detailech doplňujících jednotlivé životní etapy hrdinky zamýšlené knihy. A součástí takové cesty jsou i omyly i slepé odbočky, i ty mají smysl.
Na obraze, který Sedláčková postupným přemalováváním vytvořila, je poněkud jiná malířka. S existující rodinou (se silným poutem k sestře), s milenci (bez lesbických vztahů), s mnohými přátelskými vazbami jak v Československu, tak poté ve Francii, i ta chudoba je zaměněna za skromnost a neokázalost… Místo kunsthistorického pohledu, který byl u nás dostatečně zpracován K. Srpem a L. Bydžovskou (K. Srp je i autorem úvodního slova Toyen), autorka přináší „životopisy“ některých obrazů, protože i ty mají dobrodružné osudy. Pro laickou veřejnost je seznamování s tvůrcem skrze jeho dílo ideálním způsobem, jak se přiblížit k „výtvarnému“ vidění světa. A navíc, text není infikován kritickým ptydepe ani minovými poli poznámek. Autorce se, možná díky filmařské zkušenosti, podařilo vytvořit vyrovnaný text, v němž samozřejmě musela řešit, co ještě ano, a co už ne. To ale neznamená, že by opomněla vybavit knihu potřebnými informacemi k hlubšímu studiu. Na konci je seznam reprodukovaných děl, seznam osobností (who is who), jmenný rejstřík, vybraná literatura, a především zdrojové materiály. U každé subkapitoly (z deseti hlavních kapitol) jsou uvedeny konkrétní odkazy k informacím (tisk, archivy, osobní vzpomínky aj.), to je neobyčejně férový přístup.
Objev: vztah s malířem Janem Slavíčkem
Sedláčková se také elegantně vypořádala s „nabídkou“ využít malířčinu autonomní sebeprezentaci (chození v mužském oblečení, mluvení o sobě v mužském rodě atd.) k nějaké obecné feministické angažovanosti. Jednak některé tradované historky nepotvrzuje, jednak nepopiratelnou ženskou emancipační misi (u Toyen spíše než o vyrovnání se s muži šlo o splynutí s nimi) nevytrhává z kontextu, nechává ji jakou součást životního děje. Angažovanost se nemanifestuje, angažovaně se píše.
Naše představy o Toyen byly limitovány pamětmi Jaroslava Seiferta či dalších veteránů avantgardy z dob před komunistickým převratem. Proto především partie života v Paříži, setkávání se s Bretonovým surrealistickým okruhem, surrealismus pobretonovský a kontakty s ním – to je výrazné posunutí znalostí o době a jejím odrazu v jedné z podob umění. I pro francouzskou uměnovědu to musí být objevné; kniha má potenciál k minimálně francouzskému překladu. Ale i „česká část“ dosavadních znalostí je zásadně proměněna, např. vztah s malířem Janem Slavíčkem je zcela neznámou částí života Toyen.
Toyen jsme znali z různých pamětí, z ilustrací předválečných knih, někteří z ofocovaných či jinak množených erotických předválečných bibliofilií (typickým příkladem je Sadova Justina čili prokletí ctnosti). Po roce 1989 se jméno Toyen vrátilo do české kultury v katalozích, knihách o surrealismu, ve výtvarných studiích či v reprintech. Na aukcích cena jejích děl začala závratně růst. O jejím životě vyšlo několik prozaických knih (např. V. Kučík: Barvy slečny Toyen, M. Štráfeldová: To je on! O té, co si říkala Toyen), J. Němec natočil film Toyen (2005)… Ale pod její skutečnou (skutečnosti se nejvíce blížící) biografií, vybavenou množstvím neznámých fotografií a barevných reprodukcí větší části jejích obrazů a kreseb, skvěle vyváženě napsanou, stojí podpis Andrea Sedláčková. Tahle kniha se nemusí bát svého autora!
