Německý novinář a esejista Florian Illies (* 1971) se už i u nás proslavil svými dvěma kulturněhistorickými kolážemi 1913. Léto jednoho století a 1913. Co jsem ještě chtěl vyprávět. Ve své nové, obsáhlejší knize se vypravil do pozdějšího, opět předválečného období, kdy už ovšem mnohé jeho hrdiny postihuje nacistický útlak a někteří se ocitají v koncentračních táborech či končí sebevraždou. Nebo se naopak vzácněji přidávají na stranu nacistů. Snad aby tuto hrůzu a nenávist autor vyvážil, zaměřil se tentokrát na milostné vztahy.
V knize Láska v časech nenávisti: Kronika citů 1929–1939 Floriana Illiese, již v překladu Tomáše Dimtera právě vydalo brněnské nakladatelství Host, vystupují hlavně umělci a myslitelé, ale mihnou se i politici (Josef Stalin) či aktivisté (německá studentka a křesťanská pacifistka popravená nacisty Sophie Schollová). Barvitě a s trochou beletristického domýšlení Illies líčí, jak vypadala jejich první setkání a dojmy, které si z nich odnášeli (tak Jean-Paul Sartre připadal Simone de Beauvoirové „malý, brýlatý a ošklivý“), případně jak možná zněla první vyznání lásky. Kupříkladu Claus Schenk von Stauffenberg v říjnu 1929 na franckém šlechtickém plese svobodné paní Nině von Lerchenfeldové sdělil: „Chtěl bych, abyste se stala matkou mých dětí.“ Načež ona podle Illiese tuší, že je to zřejmě nejupřímnější a nejvíce intimní vyznání lásky, jakého je von Stauffenberg schopen. A jinak zase vypadalo vyznání filozofa, například Heinricha Blüchera (1899–1970) Hannah Arendtové: „Miláčku, jsem šťastný, když přemýšlím o tom, že jsi moje. A já o tom přemýšlím hodně.“ A u některých filozofů alespoň v této knize k vyznání nikdy nedojde. Jako u Ludwiga Wittgensteina, který je rozpolcený mezi touhou po ženských polibcích a strachem ze smyslnosti, již vnímá jako ohrožení a která se v něm přesto stále probouzí: „Přemýšlí o tom, jak žít v manželství, které by se řídilo přikázáním čistoty. To však zůstává logickým problémem, který nedokáže vyřešit dokonce ani Wittgenstein.“
Modely nerovnosti
Především kniha předestírá pestrou škálu různých typů a modelů partnerství. Většinou v nich dominují muži. Extrémním případem je přitom třeba Ninon, třetí manželka Hermanna Hesseho, která ho zbožňuje přes dvacet let, než se vezmou. Takřka nezřízeně ho uctívá, Hesse je pro ni buď Zeus, nebo svatý František, v každém případě „její pán a vládce“. Po první milostné noci prý Ninon slavnostně prohlásí: „Nemůžu tě oslovit jménem, protože Židé nesmějí slovo Jahve vyslovit.“ A po druhé noci prohlašuje: „Když jsem měla tvou hlavu na klíně, cítila jsem se, jako bych držela Ukřižovaného.“ Pod tuto úroveň nejde, komentuje to Illies suše. Ale současně ukazuje, jak Hesse své pozice zneužívá a jak necitlivě se k ní chová. Sice jí zprvu dovolí, aby se nastěhovala do jeho domu v Montagnole v Ticinu, ovšem jen do tmavého přízemního bytu se stěnami pokrytými plísní. On si dál bydlí nahoře v pravém, sluncem zalitém křídle s panoramatickým výhledem na Luganské jezero.
Kulisy a okolnosti jsou u dalších párů odlišné, ale tento základní vzorec se často opakuje, přičemž Florian Illies, zvláště v první knize spíše pobavený pozorovatel, se tentokrát občas neubrání a vyjadřuje svůj zcela neironický nesouhlas. Nad neomaleným, brutálně bezcitným, parazitickým či arogantním chováním mužů v úžase kroutí hlavou a volá: „Neuvěřitelné!“ Nejčastěji přitom muži očekávají, že hlavním úkolem jejich manželek je vytvářet jim zázemí před jejich mimomanželskými cizoložnými výlety i po nich. Což autor takto explicitně formuluje v souvislosti s manželským konceptem konzervativního právního a politického teoretika Carla Schmitta, ale zřejmě by to ochotně podepsali i četní jeho další mužští hrdinové. Některé ženy přitom o záletném chování svých mužů vědí, jiné ne. Přičemž tisíceré způsoby očividného bohapustého lhaní nevěrníků působí napřed tragikomicky a pak už spíše únavně: několika dalším partnerkám tvrdí, že zrovna žijí jak v mnišské cele a nudí se, zatímco si užívají s tou, které aktuálně věnují svoji přízeň.
Silné ženy
V knize najdeme i případy žen, které mají paralelní vztahy, ale jako by se přitom snažily chovat ohleduplně. Takto kupříkladu vypadal jeden celkem perný den spisovatelky Anaïs Ninové (1903–1977). Její milenec Henry Miller chce, aby Anaïs strávila noc v jeho novém bytě, jak to dělává každou sobotu. Když je totiž s ním v sobotu večer, Henry cítí, že je pro ni číslo jedna. Tuto sobotu však její další milenec, Gonzalo Moré, začne na Henryho žárlit natolik, že požaduje, aby Anaïs přišla za ním. A tak dá Anaïs v sobotu odpoledne Henrymu Millerovi do čaje tak silné prášky na spaní, že brzy usne. Ona se v tichosti vyplíží z domu a stráví vášnivou noc s Morém. V šest hodin ráno si pospíší zpátky, vleze si k Henrymu pod teplou peřinu a spisovatel si ničeho nevšimne. Když se probudí, Anaïs se o něj stará. Po dobré snídani odjede do nového bytu svého manžela Huga Guilera a přinese mu kytici květin. A večer si Ninová do deníku poznamená: „Žádná vina. Žádná lítost, žádné pocity provinění. Pouze láska.“ Hned trojnásobná, dodejme.
Některé hrdinky Illies vykresluje v méně světlých barvách. Například Almu Mahlerovou, která svému poslednímu manželovi Franzi Werfelovi ve francouzském exilu nepokrytě dávala najevo svůj antisemitismus a zlobu za to, že kvůli židovskému choti musela opustit milovanou Vídeň a že teď, v padesáti devíti letech, „najednou musí chodit nakupovat bagety a cizí ovoce do jakéhosi bohem zapomenutého městečka u Středozemního moře, bez služebné a bez toho, aby ji někdo na ulici poznával a skládal jí poklony“.
Jako obzvláště amorální, až ďábelská intrikánka je pak v knize znázorněna Leni Riefenstahlová, která se i podle dalších pramenů neštítila pomocí úskoků a podvodů dosáhnout toho, že její spolupracovník Willy Zielke byl hospitalizován na psychiatrické klinice a prohlášen za nepříčetného, načež ona se zmocnila všech jeho fotografií a negativů a prohlásila je za vlastní výtvory. Co se týká milenců, cituje autor dobové vyjádření, že „její partneři byli vždy ti nejlepší ve svém oboru, její nymfomanie měla elitářské rysy“.
Jen jednoho z nich uctívala Riefenstahlová čistě platonicky. Ve svém bytě si postavila malý oltář Adolfa Hitlera s nesčetnými fotografiemi ve zlatých rámečcích. Když se s ním poprvé setkala na utajeném místě u Severního moře, použila k popisu chvíle orgastický obraz z přírody: „Měla jsem pocit, jako by se přede mnou rozestoupila země, jako polokoule, která se náhle uprostřed rozdělila a z níž se vyvalil obrovský proud vody, tak silný, že se dotýkal nebes a otřásal zemí.“
Ideál/symbol versus realita
Jedním z témat knihy je přitom kontrast mezi ideálem a realitou, respektive mezi symbolem a konkrétním jednotlivcem. Kupříkladu v jistém okamžiku se soužití režiséra Josefa von Sternberga a Marlene Dietrichové v Hollywoodu ukazovalo jako čím dál komplikovanější, protože on ji večer „příliš často vídá, jak si čistí zuby“. Sternberg se proto musí uchýlit do své fantazie, aby ji přes den nechal před kamerou znovu „vyrůst“ a ona získala ztracenou auru: „Musí se hodně snažit, aby z ní udělal to, co hlásal název jejího posledního němého filmu: Žena, po níž muži prahnou.“
V knize najdeme i případ britské spisovatelky a politické aktivistky Nancy Cunardové (1896–1965), jejímž partnerem byl afroamerický jazzový pianista Henry Crowder. Cunardová je posedlou sběratelkou umění afrických kmenů; celý její pařížský byt je plný soch, masek a zbraní z Afriky. Pracuje na rozsáhlé knize o černošské kultuře, aby dokázala její rovnocennost s kulturou bělochů. Navzdory své inteligenci ale podle Illiese nechápe, že její manžel Henry je sice černoch, ale neztotožňuje se ani tak se svými pradávnými africkými předky jako se svými rodiči z New Orleans, s novou afroamerickou Amerikou, s jazzem. Henry má pocit, že Nancy Cunardová jej „nemiluje jako člověka, nýbrž jako symbol“, a proto se s ní rozchází. V roce 1934, poté, co ji opustil, nicméně Cunardová vydává svoji Negro Anthology, kterou věnuje Crowderovi, své největší lásce.
Podivné milostné propletence
Kniha mnohonásobně propojuje intimní a profesní životy hrdinů: sexualita promlouvá do politických událostí a hlavně uměleckých či filozofických děl, která dotyční v dané době i pod vlivem prožívaných lásek, zrad a zklamání tvořili. Tedy například líčí, jak Picasso do sebe „nasává své ženy“ a podoba jeho aktuální favoritky se rychle promítá do jeho obrazů. Nebo jak básník a lékař Gottfried Benn záměrně, ale falešně jistého muže diagnostikuje jako neplodného, protože by se rád sám oženil s jeho ženou.
Někdy autor ukazuje, jak je umělcovo dílo, respektive názory a postoje, které vyjadřuje, v rozporu s životní praxí dané osobnosti. Tak u Louise-Ferdinanda Célina alespoň na počátku 30. let jeho antisemitismus „vždycky končí před dveřmi ložnice“, s Židovkami nemá problém udržovat poměr. Jindy Illies ukazuje silnou autobiografičnost daných děl. Tak v roce 1931 píše Erich Kästner román Fabian: Příběh moralisty (česky Václav Petr, 1933). Podle Illiese jde ve skutečnosti o transformaci Kästnerova vlastního příběhu: „Hrdina, který se nevyrovnal s první láskou a manicky se upnul na matku, zapomíná na otce a v anonymním Berlíně bezcílně putuje z jedné postele do druhé.“
Sartrova „krize mužnosti“
A podobně jako Kästner žije i většina dalších Illiesových hrdinů: pachtí se za novými a novými zážitky, přičemž jedna partnerka/partner jim většinou nestačí. Typický případ Jean-Paul Sartre: v roce 1935 zažívá „krizi mužnosti“ a jeho stálá družka Simone de Beauvoirová mu v tom nemůže pomoci, protože její láskou si je jistý, což ovšem prostě bere jako nudnou samozřejmost: „Jeho ego a hladina testosteronu potřebují novou vzpruhu odjinud.“ Illiesovi hrdinové střídají partnery, partnerky i vlastní sexuální orientaci, ale nezdá se, že by jim to přinášelo dlouhodobější uspokojení. Proto také v jedné knize Kurta Tucholského z této doby zaznívá cynická, či alespoň značně skeptická otázka: „Láska v dnešní době? Copak dneska někdo miluje?“
Případně se tehdejší lidé snaží žít v manželství, ale jako Gottfried Benn zjišťují, že praktické otázky peněz či stravování likvidují jakoukoli erotiku. Muž se kvůli tomu stává impotentním, i když je prý „tato impotence v manželství oslavou manželky jako lidské bytosti“.
Příklady těch, kteří přesto dokázali vytvořit stabilní vyrovnané manželství, v knize působí jako světlé výjimky, jejichž neobyčejnost Illies vyzvedává: „Věra a Vladimir Nabokovovi jsou velmi neobyčejný pár, protože jsou spolu šťastní a tak to taky zůstane“. (Ač i oni musejí překonávat krizi způsobenou Nabokovovou nevěrou.) Takových úspěšných párů není v celé knize více než asi tři, což procentuálně není mnoho, ale na Illiesovy poměry je to, dá se říct, výrazné navýšení. V předchozích dvou knihách totiž autor milostné příběhy vyprávěl (a hlavně ukončoval) tak, aby z nich happyendem neskončil ani jeden.
Ani v této knize nemůžeme brát Illiese jako stoprocentně spolehlivého svědka: někdy sáhne po tradované legendě, která zvýrazní emoční naléhavost scény, i když je nepravdivá. Do této kategorie patří jeho tvrzení, že se R. M. Rilke píchl o trn růže a zemřel na otravu krve (ve skutečnosti to byla leukémie). Celkově však opět jde o poutavý, intelektuálně jiskřivý a pestrý kaleidoskop jedné doby, kdy lidé ze společenské vrstvy, již autor líčí, nezřídka měnili gender a někdy zřejmě žili i v polyamorických vztazích. Jen tomu tak ještě neříkali...
