Joni Mitchell slaví osmdesátiny po zázračném znovuzrození. Zbožňují ji Madonna, Hancock nebo Sonic Youth
Deset cen Grammy, třetí nejlepší album, jaké kdy na této planetě vzniklo, a miliony prodaných nosičů na kontě. Ale to není nic proti dvěma věcem. Proti nesmírnému vlivu napříč hudebním spektrem, který Joni Mitchell zaznamenala. A proti faktu, že se nedávno „znovu narodila“ a dokázala opět stanout na pódiu. Právě dnes slaví osmdesátiny.
Jeden americký kritik napsal, že „bez Joni Mitchell by nikdy nebylo Taylor Swift ani Björk“. Madonna prohlásila: „Zbožňovala jsem ji už na střední škole a ze všech žen, které jsem kdy slyšela, na mě měla největší vliv.“ Jazzman Herbie Hancock natočil album hudebních „dopisů Joni Mitchell“ a dostal za něj Grammy. Její písničky nazpívali kromě zástupu jiných Annie Lennox, George Michael, Diana Krall, Cassandra Wilson nebo Prince. A ve vlastních skladbách se k ní odkazují tak rozdílní tvůrci, jako je Alanis Morissette a alternativní hvězdy Sonic Youth.
A někteří zašli ještě dál a do hudby a textů se vypsali ze své lásky k plavovlasé písničkářce. Graham Nash v songu Our House, nazpívaném na legendárním albu Deja Vu se „superskupinou“ Crosby, Stills, Nash & Young, popsal hippieské soužití s Joni Mitchell, a když se v Los Angeles v roce 2018 slavily její pětasedmdesátiny za účasti širokého spektra americké scény, byl právě Our House v autorově podání jednou jedinou autorskou písničkou, jež z pódia zazněla kromě cover verzí písní oslavenkyně. A v hitu Going To California ze slavného čtvrtého alba Led Zeppelin se z (patrně pouze platonické) lásky k ní vyznali Robert Plant a Jimmy Page.
Progresivistka ve hře na kytaru
Dosah tvorby i osobnosti Joni Mitchell je, jak vidno, obrovský. A hlavně existuje napříč styly a žánry, od folku přes různé odrůdy rocku, pop, jazz až k tvůrcům experimentální hudby. Ostatně sama Joni Mitchell, kterou sice jaksi ze zvyku obvykle označujeme za „písničkářku“, začala brzy přesahovat folkový žánr, v jehož rámci samozřejmě neoddiskutovatelně vstoupila na scénu, a v jeho žánru natočila roku 1971 i svoje nejslavnější album Blue, označené magazínem Rolling Stone za třetí nejlepší desku všech dob. Opustila sólové vystupování, spolčila se s jazzovými muzikanty první třídy, pracovala s delšími prokomponovanými hudebními celky, ukázala nové směry v harmonii, je považována ze jednu z nejvýraznějších progresivistek ve hře na kytaru, na kterou vymýšlela neobvyklá ladění. Ostatně ne nadarmo ji Rolling Stone ve svém prestižním a velmi respektovaném žebříčku největších kytaristů všech dob zařadil na hezké 72. místo a byla nejvýše postavenou ženou tohoto seznamu.
Vedle hudební unikátnosti je samozřejmě Joni Mitchell velmi výraznou poetkou, jednou z těch nemnoha písničkářek, jejichž písňové texty lze číst i jako psanou poezii. Kromě intimního lyrismu se v některých obdobích, a ve finále své kariéry obzvlášť, výrazně dotýkala i společenských problémů. Ne že by byla autorkou povrchních protestsongů, i svůj nesouhlas s válkami nebo likvidací životního prostředí vždycky dokázala zaobalit do čisté poezie. Výrazově vlastně velmi podobné jako její výtvarná díla: kromě hudby se totiž malování Joni Mitchell věnuje celý život a sama je například autorkou obrazů na obalech mnoha svých alb nebo ilustrací k vydaným knihám svých textů.
Znovu na scéně
V březnu roku 2015 utrpěla Joni Mitchell výduť mozkové tepny, zvané aneurysma, které ji na dlouhou dobu zcela vyřadilo z běžného života, a byl vlastně zázrak, že tento stav vůbec přežila. Přestala se hýbat, přestala mluvit, na zpěv nebo malování vůbec nebylo pomyšlení a jen absolutní optimista si mohl představovat, že se ještě jednou alespoň přiblíží tomu, co dělala dřív. Byla ale naštěstí obklopena dobrými lidmi. Navštěvoval ji dávný přítel z hippie šedesátek, podobně originální a tvůrčí písničkář David Crosby, který tu a tam světu dával vědět, že se Joni neúnavně učí znovu chodit a mluvit. Do jejího domu v kalifornském Laurel Canyonu jí chodili přímo do obývacího pokoje hrát písničky další staří přátelé i mladší obdivovatelé – Paul McCartney, Elton John, Bonnie Raitt, ale i Marcus Mumford nebo Blake Mills.
Pod vlivem tohoto uvolněného, ale motivujícího prostředí se Joni Mitchell začala znovu učit hrát na kytaru a zpívat. A pak nastal 24. červenec 2022. Na poslední den proslulého folkového festivalu v americkém Newportu byl na programu uveden blok nazvaný Brandi Carlile and Friends. Nikdo v hledišti netušil, že jednou z oněch „friends“, tedy přátel, bude také znovuzrozená Joni Mitchell. Usedla do křesla podobného trůnu v kruhu spřátelených muzikantů, s věrnou kamarádkou, o bezmála čtyřicet let mladší písničkářkou Brandi Carlile po boku a zprvu velmi opatrně začala zpívat svoje staré písničky: Carey, A Case of You, Big Yellow Taxi, Both Sides Now, The Circle Game... Plus odzbrojující verzi Gershwinovy Summertime. Videa z tohoto bezmála zázračného vystoupení obletěla svět a noviny nešetřily palcovými titulky. Záznam comebackového koncertu samozřejmě vyšel i na albu. A nešlo jen o jednorázový okamžik, hned v říjnu téhož roku v amfiteátru Gorge ve státě Washington odzpívala více než dvacetipísňový koncert a pozvala na scénu bezmála dvacítku hostů.
Je samozřejmé, že se Joni Mitchell k pravidelnému koncertování vracet nebude, nejen vzhledem k zdravotnímu omezení, ale i věku. Ostatně s pravidelným vystupováním oficiálně přestala už dávno před onemocněním a poslední, devatenácté album natočila pod názvem Shine už v roce 2007. Od té doby vystupovala jen příležitostně, zabývala se nejrůznějšími druhy aktivismu a hlavně svým milovaným malováním. Ale málo platné, pro celý svět je především muzikantkou. A je moc dobře, že přes veškeré handicapy není vyloučeno, že ji ještě tu a tam svět bude moct i v této roli obdivovat.
