The Rolling Stones jsou v situaci, kdy je každé jejich nové album malým zázrakem: k radosti stačí, že vůbec vzniklo. Jejich novinka Hackney Diamonds je navíc tak dobrá, že ji lze považovat za zázrak velký. Ale někde nad radostným podupáváním nohou hlodá červík rouhavého paradoxu. Na jednu stranu je škoda, že deskou nenápadně prostupuje diktát zpěváka Micka Jaggera. Na druhou stranu – nebýt jeho, další řadové album by Stones nejspíš nenahráli.
Jak už mnohokrát zaznělo, Hackney Diamonds je pro Rolling Stones první album nového materiálu po osmnácti letech od desky A Bigger Bang. Od té doby kapela vydala solidní živák Shine a Light, pandán k výbornému stejnojmennému koncertnímu filmu Martina Scorseseho, milou kolekci bluesových předělávek Blue & Lonesome a několik nealbových singlů. Před dvěma lety také zemřel „celoživotní“ bubeník Rolling Stones, Charlie Watts.
Práce na nové řadovce začaly a zase vyšuměly do ztracena během posledních let několikrát, jedno z přerušení způsobil pochopitelně covid. Proces vzniku Hackney Diamonds trval tak dlouho, že je na výsledné desce ve dvou písních slyšet i Watts, který své stopy nahrál v roce 2019. Nakonec to byl Jagger, kdo dal druhé polovině ústřední skladatelské dvojice kapely, kytaristovi Keithu Richardsovi, termín: deska musí být hotová do 14. února 2023.
A jako by se tenhle zpěvákův popud do alba promítl zřetelněji, než bychom možná chtěli. Jagger byl z těch dvou vždycky ten motivovanější, organizovanější, dravější a chamtivější; Richards tvrdí, že mu stačí, když se ráno probudí, a že k němu písničky vlastně chodí samy. A právě Richardsova uvolněnost, spontaneita, nepředvídatelnost a jistá poťouchlost na Hackney Diamonds poněkud chybí.
Elton John i Lady Gaga
Byl by hřích tvrdit, že ta deska není skvělá a že je předvídatelná. To druhé se dalo vyčítat řadě alb Rolling Stones za posledních pětatřicet let (hlavně „comebackovému“ Steel Wheels z roku 1989). Zároveň není přehnané říct, že Hackney Diamonds je nelepší řadovkou Stones od Some Girls (1978) a že úvodní singl, Angry, je nejúdernějším od Start Me Up z roku 1981. Ale i sebepovedenějším písním se tu nedostává toho, co udělalo klasiku z dvojalba Exile On Main St. (1972), na němž přitom žádné vyložené hity nejsou: pocitu, že to všechno drží pohromadě na čestné slovo a lásku k muzice a že se to taky může o čtyři takty dál rozsypat.
Ale co dostaneme, když celé tohle nostalgické „ano, ale“ pofňuknutí vytkneme před závorku? Překvapivě stručnou (49 minut), údernou a žánrově pestrou kolekci. Mess It Up má diskotékovou rytmiku a refrén jako tvorba Stones z přelomu 70. a 80. let, Bite My Head Off je poháněná punkovým drajvem, Get Close se dotýká starého R'n'B a hned několik tracků vychází z dřevního blues – především závěrečná skladba Rolling Stone Blues, sakumprásk s akustickými kytarami a foukačkou, verze skladby Muddyho Waterse, z níž si kapela před více než šedesáti lety vzala jméno.
Většinu hracího pole pak pokrývá „prostě“ rock'n'roll, Úvodní Angry je právem vlajkovou lodí desky, nesená výrazným riffem a sbory v refrénech a podpořená klipem s herečkou Sydney Sweeney, kterým skupina oslovuje posluchače ve věku svých vnoučat. Další vrchol desky představuje šlapavá Live by the Sword, v níž Jagger nezavře pusu, zatímco ho na klimpr doprovází Elton John, jeden z hvězdných hostů desky. Mezi ně patří i Lady Gaga, která si s Jaggerem dává působivý, ale možná až příliš dlouhý gospelový duet Sweet Sounds of Heaven, v němž zároveň klaviatury obsluhuje Stevie Wonder. Na baskytaru si zahrají Bill Wyman (Live by the Sword), který z kapely odešel před třiceti lety, a Paul McCartney (Bite My Head Off) z kdysi konkurenčních The Beatles.
Poslední?
Obrovskou roli na desce má teprve třiatřicetiletý producent Andrew Watt, který jí vetkl čitelný, starosvětský, ale zároveň neuslintaný zvuk. Je radost vychytávat jeho finesy jako vytleskávání hned v několika písních, vypíchnuté basové linky, přifukované dechy v Bite My Head Off nebo bonga a saxofonové sólo v Get Close. Úplně nadčasovou práci pak předvádí v nádherném cajdáku Dreamy Skies se souhrou několika druhů kytar, který by se hudebně neztratil na pozdních albech Boba Dylana, stojících mimo běžný časoprostor populární kultury.
Jaggerovy vokály jsou od začátku do konce v dobrém i špatném smyslu zcela profesionální. Richards zpívá jedinou píseň – Tell Me Straight. Možná k tomu svádí jeho vokál, ale možná tahle melancholická a nejkratší položka z celku alba vybočuje právě i něčím jiným: pocitem nejistoty a nekašírované upřímnosti, kterou podtrhuje i tápavý text a nečekaně rázný závěr.
A možná, nebo bohužel spíš pravděpodobně, je Hackney Diamonds posledním řadovým albem Rolling Stones, když vezmeme v potaz věk jejích členů (Jagger i Richards jsou narození v roce 1943) a intervaly mezi jejich posledními deskami. Ta deska ale jako rozlučka rozhodně nezní. Hraje triumfálně jako album, které mohla jedna z nejslavnějších skupin všech dob natočit na přelomu 70. a 80. let, tedy na konci svého nejlepšího období.
