Vlastník nově otevíraného hotelu, který mě zaměstnal hlavně proto, abych pro něj sestavil hotelový tým, tedy abych najal nové pracovníky a obsadil jimi v podstatě všechny hotelové pozice (asi stovku lidí), mi poslal e-mail se seznamem požadavků na budoucí zaměstnance. K mému překvapení se jeho požadavky netýkaly pracovní historie kandidátů, ani jejich zkušeností, schopností a kompetencí. Jeho požadavky na nový hotelový tým byly jiné. Zneklidňující byl už jen název tohoto náborového projektu: Různorodosti se nebojíme, my ji milujeme!
Bylo mi přikázáno mít za každou cenu v kolektivu nových zaměstnanců Afroameričana, Afroameričanku, Asiata, Asiatku, gaye, lesbu, trans osobu, osobu s tetováním, osobu s dredy, člověka nad padesát let a také několik domácích, tedy Skotů. U těch byl dokonce i „podpožadavek“: z důvodu náboženských měl být poměr mezi skotskými zaměstnanci a zároveň fanoušky Rangers a Celtiku ve prospěch zelenobílých, a to v souladu s fotbalovým vyznáním majitele hotelu, v nejhorším měl být poměr vyrovnaný.
Tenhle požadavek z fotbalové sféry mě na rozdíl od těch ostatních zas tak nepřekvapil. I doma v Česku se mi totiž stalo, že jsem nebyl přijat do zaměstnání v jedné soukromé společnosti, a to oficiálně pro nedostatek zkušeností, ve skutečnosti, jak se ke mně později doneslo, ale proto, že jednoho sparťana už v týmu mají a dalšího si, i kvůli sportovnímu vyladění nejvyššího managementu oné společnosti do sešívanosti, nemůžou dovolit.
Pod seznamem požadavků na náš nový hotelový tým připojil vlastník hotelu i několik poznámek: Jane, soustřeď se na lidi, co splňují dva a více požadavků najednou. Jane, naber do každé kategorie alespoň dva kusy (opravdu použil slovo pieces), ať se necítí v rámci své skupiny osamělí, a hlavně, Jane, nikdo neříká, že zástupci všech těchto skupin musejí za každou cenu přežít (opravdu použil slovo survive) tříměsíční zkušební dobu. S většinou z nich se rozloučíme už po několika týdnech, ale samozřejmě až poté, co si uděláme společnou fotku našeho nového superrozmanitého kolektivu zaměstnanců.
Po pravdě řečeno, dost jsem se se zadaným úkolem trápil a ani trochu se mi do něj nechtělo. Měl jsem totiž s touhle různorodostí za každou cenu problém. Nechtělo se mi rozřazovat kandidáty do předem daných škatulek a vybírat je primárně podle jiných kritérií než podle jejich pracovních zkušeností a zaměstnaneckého potenciálu. A tak jsem to byl nakonec já, kdo zkušební období nepřežil: dal jsem výpověď. Majitel hotelu byl mým rozhodnutím zklamaný. Ale nedělám si iluze: byl zklamaný hlavně proto, že s mým odchodem zmizela čárka v jedné z jeho předem určených kategorií.
O týden později jsem seděl na přijímacím pohovoru v jiné společnosti. A zatím šlo všechno hladce: mému novému potenciálnímu zaměstnavateli se pozdávala moje profesionalita a zaměstnanecká historie, mně se zas líbila jejich profesionalita a zaměstnanecká kultura. Ale pak na úplném konci dlouhého pohovoru, to už byla na stole dokonce i pracovní smlouva, připravená k podepsání oběma stranami, se mě panel pracovníků z oddělení lidských zdrojů, tak trochu připomínající chór ze starořeckých dramat, společným hlasem zeptal, zda preferuju ragby nebo fotbal a komu v tom či onom sportu fandím. „Mě sport moc nezajímá,“ odpověděl jsem s rozpaky. „A taky nechápu, jak se tohle týká…“
„Proboha, ale nějaké viditelné tetování snad máte?“ zahřměl zděšeně náborový kůr.
„Ne.“
Stále hledám novou práci.
