Reflexí Bad Sex in Fiction Awards dosud nic podobného nezažily. Literární debut, k tomu povídky, a navíc, světe, div se, žena! Srdečně vítáme lektorku jógy, absolventku výtvarného gymnázia, zaměstnankyni v oboru tištěné reklamy ve vydavatelství a autorku Osamělých povídek Michaelu Melicharovou na zlatém trůnu. Na jejích čtivých textech je dobře znát, že léta vymýšlí takzvané příběhy ze života pro pár z těch ženských časopisů, které evidentně nejsou psány životem. Udělejte si chvilku pro sebe a čas na lásku a tu scénu z potemnělého průchodu si vychutnejte – aspoň o kapku víc než její protagonisté.
1. místo - Michaela Melicharová: Osamělé povídky
Ukázka:
Líbají se jako vždycky. Jako na začátku i na konci, lačně a s příchutí alkoholu i cigaret. Táhne ho k průchodu. Nezdráhá se. Jsou na cizím dvoře, kolem si někdo vypiplal slušnou zahrádku. Rozepne mu poklopec a strčí tam drobnou ruku. Tohle se mu líbí a ona ví, jak na to. Líbá ji, nechce ji teď opustit. Nemluví, aby z té situace neudělali úplnou frašku. Klekne si na zem a vyndá ho na vzduch, ve tmě se jí vyzývavě blýskne oční bělmo. Teď chce být jeho otrokyní. Šlapkou v průchodu. Tohle jeho žena určitě nedělá.
Činí se tam dole, jak nejlépe dovede. Krouží zběsile hlavou, saje, mlaská, vzdychá, rejdí jazykem, dává si ho hluboko, ale zároveň se snaží to nepřehánět. Netrvá to moc dlouho a dostane šanci mu ukázat, že to dovede se vším všudy, až do konce, ani kapka nazmar.
On si ho pak schová, do ticha zafuní jeho křivý úsměv a požádá ji o cigaretu.
Hodnocení:
Dobrou chuť, pokud právě obědváte! Nenechte se mýlit, tohle je sex na rozloučenou, ten z povídky Poslední večeře. Michaela Melicharová popisuje ve svých v listopadu vydaných Osamělých povídkách chudinky ženy (a taky chudáky chlapy), kterým to v životě moc nevychází. Úmyslně fraškovitá citovaná scéna je pro něj vysvobozením od jedné bokovky, pro ni posledním pokusem o zachování statu quo. Asi by bylo vhodnější přiřazovat u vět se střídajícími se perspektivami podměty, aby si čtenář nepředstavoval muže klekajícího na zem a činícího se tam dole; to by byla svízelná gymnastika (pozor, autorka je lektorkou jógy, její svěřenci by to zvládli!). Dost na tom, že musíme dumat nad pleonasmy, přesněji nad tím, jaké jiné bělmo než to oční ještě existuje, a taky jestli z toho zběsilého kroužení hlavou nepůjde jeden ze zúčastněných klaunů do vývrtky. Ale za tu synekdochu v poslední větě chválíme, do čítanek s ní, hned vedle Čapkova „řekly veverčí zuby“.
