Pravda vítězí – ale ne v boji s našimi mýty. Když špatnou válku vystřídal špatný mír
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
• Pravda vítězí, praví heslo nad Pražským hradem. Jenže některé historické pravdy se nám připomínají nerady – zvlášť když kazí pěkně zažitý příběh o tom, co se vlastně stalo 28. října 1918.
• První světová válka skončila příměřím, ale poslední výstřely ještě padaly. A zatímco generálové měli posledních pár hodin na slávu, tisíce vojáků měly posledních pár hodin života.
• Z rozpadající se monarchie se zrodily nové státy, hranice a staré spory v novém balení. Špatnou válku vystřídal špatný mír – a století vyhánění čerta ďáblem mohlo začít.
28: října jsme si připomínali 108. výročí, které média drtivou většinou prezentovala jako výročí zrodu samostatného českého státu a stejně byly oslavy vnímány i českou veřejností. Realita událostí je ale pravdě natolik na hony vzdálená, že Zpětné zrcátko, jež se výročí 28. října 1918 věnovalo textem pod názvem „Zbouraný sloup, vydrancované pohraničí a desítky mrtvých. Účet, který jsme si odmítli přiznat“, považuje za nezbytné se k oné době a historickém omylu vrátit i v dnešním ohlédnutí.
Vnímat 28. říjen jako datum zrození samostatného českého státu je nejen historický omyl, ale doslova historická krádež, bez ohledu, zda plynoucí z neznalosti či určité formy historické arogance české společnosti. Připomeňme, že 28. října 1918 vznikla Československá republika (!) jako projekt společného státu Čechů a Slováků, zatímco Česká republika vznikla 1. ledna 1993, kdy se Česká a Slovenská Federativní Republika rozdělila na samostatné státy – Českou republiku a Slovenskou republiku.
Z historického hlediska je tento okamžik především koncem neúspěšného projektu společného československého státu, založeného v roce 1918. Jeho rozpad je důsledek dlouhodobých politických, národnostních a institucionálních sporů, v nichž hrají od samého počátku nepominutelnou roli převážně české politické reprezentace, které se po pádu komunismu znovu projevily naplno. Osinou v zadku „národně“ uvažujících českých politiků a historiků je svým způsobem sám název a definice nového subjektu evropské politiky, pokud si připomeneme, že Československá republika jako „projekt společného státu Čechů a Slováků“ (cit.) dává podle prvního „československého sčítání lidu z 15. února 1921“(cit.) následující pořadí národností podle počtu obyvatel:
- Češi 6,8 mil. (49-51%)
- Němci 3,12 mil. (23%)
- Slováci cca 2 mil. (15%)
- Maďaři 745 tis. (5,5%)
- Rusíni a d. východoslovanské skupiny 462 tis. (3,4%)
- Židé (hlásící se k židovské národnosti) 181 tis. (1,3%)
- Poláci 76 tis. (0,6%)
- Ostatní různě dle metodiky
Zásadním historickým faktem je, že Němci byli druhou nejpočetnější národnostní skupinou v Československu, větší než počet Slováků. S Maďary, Rusíny, Poláky a dalšími skupinami to znamenalo, že republika nebyla národnostně homogenním státem, tím méně státem Čechů a Slováků. Dobová česká statistika tak pracovala i s politickým, historicky nesmyslným konstruktem „československá národnost“, i když Čechy a Slováky lze v přehledech rozlišit. Čísla se v historických přehledech někdy mírně liší právě dle toho, jak se zacházelo s „československou“ národností a dalšími kategoriemi. Sečtením Čechů a Slováků jako údajný „československý národ“ bylo dosaženo cca 8,8 milionu lidí, tj. cca dvou třetin obyvatelstva.
Právě tato představa byla zásadní pro politickou legitimitu 1. republiky, i když skrývala fakt, že Češi a Slováci měli odlišné historické zkušenosti, politické zájmy i vize o uspořádání společného státu. A národnostní skladba byla pro chápání politických problémů první republiky nejdůležitější. Česká republika je tak samostatným státem vzniklým až při rozpadu federace, nikoli pokračováním Československa pod jiným názvem.
Neméně důležitá a s uvedenými událostmi neodmyslitelně spojená je připomínka dne 11. listopadu 1918, obecně označovaná jako Den válečných veteránů. Pro její vysvětlení se vraťme až do podzimu 1917, kdy pro Rakousko-Uhersko válka nemá žádný smysl, Srbsko je poraženo, Rusko se porazilo samo a zmítá se ve vnitřní křeči. Na západní frontě si Německo s Francií a jejich podporovateli Angličany vyřizují stoleté účty, s nimiž Habsburkové nemají nic společného.
Poválečnou vizí císaře Karla I. je odpoutání se monarchie od Německa a federalizace monarchie. S nepochopením a odmítavě proto přijal na jaře 1917 zprávu, že Německo zahájilo neomezenou ponorkovou válku. Pochopil, že Amerika tím vstoupí do války a uměl si spočítat, co vstup hospodářsky silné a technologiemi nabité mocnosti způsobí. Přes veškerou snahu se mu německou generalitu ale od jejího úmyslu nepodařilo odvrátit. Karlova následná tajná jednání o příměří jsou indiskrecí prozrazena, vyvolají odpor Itálie a Německa a Rakousko-Uhersko se ze spojeneckých závazků vyvléci nedokáže. Spolu s tisíci mrtvých, bídou a hladem v týlu dosahuje vrcholu i proces vlastenectví, počatý francouzskou revolucí a vlastenectví – zatím zní líp než nacionalismus.
Národy monarchie, lépe řečeno jejich dnešní buditelé a zítřejší politici, cítí příležitost a o císařův návrh vytvoření spolkového státu nikdo nestojí. Francie se opájí pocitem, že díky pomocí Ameriky dosáhla cíle, vládne kontinentu a odvěké soupeře, Rakousko-Uhersko a Německo, chce zadupat do země. Anglie mizí zpátky do libé splendid isolation a USA, nová supervelmoc? Ta chce hlavně zpět investice do vítězství Dohody a k obchodování je lépe mít mnoho slabších a menších než jednoho dva silné. Amerika nepotřebuje silné velké Rakousko-Uhersko – a potřebuje ho vůbec někdo? Prezident Wodroow Wilson jistě ne! Stačí 14 bodů jeho lednové deklarace a to, co se rodilo mnoho staletí, mizí ze dne na den, vždyť vítězové mají vždy pravdu. Ale kdo je vlastně vítěz?
Dne 11. listopadu 1918 v 5:05 hodin ráno podepisují zástupci Dohody a Ústředních mocností v Compiègne, ve vagóně vrchního velitele vojsk Dohody, francouzského maršála Frederica Foche, příměří. V dokumentu jsou jasně definovány linie, na něž musí armády obou stran ustoupit, jakmile příměří vstoupí v platnost. Všeobecný klid zbraní nastane podle smlouvy o příměří 11.11.1918 v 11 hodin. Nemůže být jasnější definice a povel o klidu zbraní je ihned rozeslán na příslušná velitelství armád, brigád a pluků všech zúčastněných stran.
Není ale definováno, co činit v šesti hodinách mezi 5:05 a 11:00 hodin! Armádní generality na obou stranách zákopů, ukryté v bezpečí štábů na zabraných zámcích daleko za frontou, si ví rady. Zbývá jí posledních 6 hodin na získání maršálských holí a generálských prýmků. Posledních 6 hodin na dobytí kusu země, beztak plné krve, z něhož před polednem stejně musí zpět. Ještě 6 hodin hry na opravdové vojáky a opravdovou válku. Pro generály a plukovníky posledních 355 minut, jak se z oficíra stát hrdinou. Pro 10 944 vojáků, nahnaných v těchto 355 minutách po podpisu příměří do útoků, to bylo posledních 355 minut, kdy mohli přežít 1. světovou válku...
Spolu s válkou tiše končí na přelomu října a listopadu i monarchie. Rodí se nové státy, ale ráj se nekoná. Přibyly hranice, víza a cla. Jásot průvodů přehluší hospodářská krize i hádky domácích politiků. Menšiny v nových státech nemají ani zlomek práv, které měly dříve v rakouském „žaláři národů“. Střední Evropa, a zvláště Balkán tím budou trpět ještě za sto let.
Doba se vymkla z kloubů a říše je vzhůru nohama. Císař Karel I. se zdráhá podepsat abdikaci, 11. listopadu 1918 se vzdává jen podílu na vládě, ale parlament druhý den zřizuje Rakouskou republiku. Nejen to! Hned ve druhém bodě Ústavy stanovuje, že Německé Rakousko je součástí Německé republiky. Spojenci Dohody ale tento bod zakážou. Nikdo nestál o silné Rakousko-Uhersko, tím méně někdo stojí o silné Německo. Špatnou válku ukončil špatný mír. V čase, kdy se ozývají poslední výstřely končící války, probíhají střety, řešící ty nedořešené z bojů minulých. Střety, které jsou zrcadlem vývoje i skryté války.
Není vítězů, ani poražených. Jsou jen víc a méně poražení, jako základ války příští. Svět ztratil víru a Svatá trojice má jména Bída, Chaos a Beznaděj. Ideální čas pro příchod falešných proroků a Mesiášů. Nabízejí snadná řešení a jejich tváře se tolik podobají tvářím druhých. Jsou tak obyčejní, jako ostatní, ať s knírkem či bez. Doba se zdá být strašná a nikdo netuší, že může být ještě horší. Je přirozené, že tyto boje, trvající až do roku 1920, které nebyly dobojovány ve válce minulé ani dořešeny na mírových jednáních, se rozhoří za necelých dvacet let znovu, když ohniska nikdy nepřestala doutnat. Začíná století vyhánění čerta ďáblem.
Jsme o více než sto let dál. Jak jsme se poučili? A poučili jsme se vůbec? Nevím…
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
