To si takhle Šuky, vypravěč jménem Leoš Blažený a Krocan zas „jednou válejí koule u Krocanů na terase“. Baví se na úrovni: „Tak si vlez teplýmu do prdele!“ – „To jo! Klidně! Jenom ji musíš nastavit!“ Chcete to číst? Nechcete. Ani my ne, ale museli jsme. Novelka Řezníci, kterou zahájil výše popsanou odvážnou scénou její autor Jan Pavel (s tím mrtvým papežem zjevně nemá nic společného), získala bronzovou příčku v naší anticeně díky popisům skutečně mnoha zásunů, orgáčů, použitých menstruačních tamponů nabízených protagonistům jako lízátko a dalších hraček.
3. místo - Jan Pavel: Řezníci
Ukázka:
Já už sedím na gauči. Denáda jde pomalu ke mně. I po dvou dětech má kundu nevytahanou, sice trochu větší, ale žádný seschlý zelí. Chloupky nad ní jako malej výstražnej trojúhelník, jinak dohladka vyholená. Klekne si přede mně, to už mi stojí jak partyzán na pomníku vítězství, bere mě do pusy, jazykem vobjíždí žaluda. Chvíli se nechám kouřit, pak ji chytím
za zadek, chci, aby se zvedla a lehla si tou sladkou broskvičkou ke mně. Hned to pochopí a rozkročí se nade mnou, abych ji mohl lízat. Najednou to vypadá, že má mezi nohama vobrovskou macochu, až by se jeden leknul, ale je to jenom zdání, spíš má tu božskou díru naběhlou a mokrou rajcem.
Od Denády znám tu fintu s gumičkou, jak vydržet dýl v pozoru, kterou tak nebetyčně toužím vyzkoušet s Terezou… Už ho mám vomotanýho na několikrát, aby mi to moje mlíčí neušlo tak zběsile rychle. Vosedlá si mě, už cejtím její teplý maso, zvedá se pomalu nahoru, pak zas jede dolů, líbí se mi, jak si užívá mýho čuráka, kterej v ní vibruje napětím. Přitom se drandí rukou. Ačkoli mám kolík přiškrcenej, stejně to dneska nebude trvat dlouho. Jízda se zrychluje. Snažím se držet to, co nejdýl to jde. Pak se jí stáhnou všechny svaly, zakloní hlavu a vystrčí břicho. Já se pod ní ještě pohybuju a hulákám: „Terezo, Terezo, miláčku, jóóóóó…“
Hodnocení:
Autor nezaměnitelným stylem zavádí sondu do myšlenkového rekta pracující mládeže, přesněji učňů na řezníka. Vypravěč Leoš Blažený alias Maggi v děsivě vulgární, nevkusné novele nezná míru – v ničem. „Orgáčů“, jak říká jeden z hrdinů, přezdívaný Šuky, a postavených „pimprlových herců“, „mrkviček“, „panů Krabatů“ je v textu podstatně víc než myšlenek. Několik opravdu řeznických scén znásilnění zde nepřetiskujeme, ale v hodnocení k nim přihlížíme; konstatujeme tak, že tato próza je naprosté dno nejen literatury. Dvě perličky na závěr: rukopis sice před dvěma lety z očividných důvodů neuspěl v Literární ceně Knižního klubu, leč ze země jej zvedlo nakladatelství Slovart, jehož je autor redaktorem. A co čert nechtěl: nakonec „kniha vznikla díky stipendiu Ministerstva kultury ČR“, jak se píše na její čtvrté straně. Že by za získáním stipendia stál spíš než kvality spisku fakt, že redaktorem knihy je… úředník ministerstva kultury?
