Klitoris jako agresor! Růžové mrkající očičko konečníku! Jedenáctiletá nahá dívka svědkyní toho, jak rovněž nahatý protagonista „vystříkne svou duši do nebe“… Ale nejprve „hledá terče bradavek a kojeneckým reflexem saje“… Sedmapadesátiletá stálice kvalitní české prózy nezklamala, a jakkoli v předchozí novele Bytost Václav Kahuda využil erotiku tajnosnubnou a fascinující, zde se vydal do přízemí a popustil uzdu své fantazii i gumu od tepláků. Páté místo, krásná práce!
5. místo - Václav Kahuda: Prám
Ukázka:
Když bylo vše přichystáno, hladově se na sebe vrhli. Zápasila ve tmě dvě horká těla. Strhali ze sebe kabáty a svetry. Hnětli si navzájem své po dotycích toužící „nevymazlené“ maso. Nakonec, vyprávěl dojatě vzpomínající kamarád, vytáhl drobný milenec svůj mohutný, sukovitý úd z jeho řiti. Oba pak v ostrém bílém světle čelovky hleděli, jak v mrazivém vzduchu z žilnatého penisu stoupá pára.
X
„Neřvěte, vy čuráci… Prostě – dívka přiloží tuhé, pojednou odvážné poupě svého poštěváčku k ústí tvé močové trubice. A ošuká tě… teda mě. Spojímá mě jak kohout slepici. Udělá mi to do penisu… Zajímavý.“
Hodnocení:
Milování dvou gayů v polních podmínkách vymrzlé zahradní chatky, obskurní lechtivé fantazie o „dívčím vojáčkovi“ vyprávěné připitým kumpánům… Fantastický Václav Kahuda má ve své čerstvé novince sexuálních scén mandele; s muky jeho obraznosti musí být náročné žít. Čtenář Reflexu Kahudovu prózu Prám až do strany 22 zná: snovou milostnou scénu se „snad jedenáctiletou dívkou“ a mnohé další pasáže úvodní kapitoly Rokle autor publikoval v létě 2019 v povídkové příloze našeho týdeníku. Ale zpět ke klitorisu, který u Kahudy typicky nabývá podobu poupátka nebo jadérka v meruňce (či květu) vulvy. Milované ženy jsou v prozaikově imaginaci matkami, vypravěč pak dítětem, často příkladně sajícím z prsu. Ejakulaci Kahuda líčí jako smrt a porod zároveň, penis pak je agresorovou zbraní, „kusem zduřelého masa“, „zkamenělým pyjem“ „rozpůlivším zadnici“, „tloukem“, jímž se „buší na nebeskou bránu“… Tvorba někdejšího předsedy Asociace spisovatelů zůstává z nepochopitelných důvodů utajena desetitisícům čtenářů, kteří hltají dílo jeho kamaráda a literárního souputníka Emila Hakla; přitom je V. K. autorem vysloveně masovým: „Hnětu borůvkově temné, núbijské hýždě. Rozevřu její zadnici jak velkou teplou knihu – a tu hle! Ořechově zbarvený konečník udělal – kuk! Zamrkalo na mne růžové očičko…“