Kateřina Kadlecová: Čeští návštěvníci koncertů ve VIP zónách skutečně bývají „VERY IMBECILE PEOPLE“. Ve středu 16. listopadu musela britská zpěvačka Laura Mvula na svém koncertu v pražském prostoru Roxy užvaněnce, co přišli jen na žraso, bublinky a pokec, prosit o ztišení. A je to problém čím dál častější. Opravdu potřebujeme další covidové uzávěry, abychom si zase začali vážit živé hudby?
Jana Bohutínská: Když nedávno probíhala vysokoškolská klimatická stávka, byla jsem v šoku z (ne)kultury mezigeneračního dialogu, jak se projevovala hlavně na sociálních sítích. Co se týče AGEISMU, nic jiného to nebylo, má zdejší společnost hroší kůži či klapky na očích. Jestli se nechceme smířit s tím, že nenávidět někoho jen proto, že je starší nebo mladší, je normální, měli bychom zapracovat i na respektující komunikaci.
Vojtěch Rynda: Jan Prušinovský natočil komedii Grand Prix: svižnou, zábavnou, a i když se odehrává v sociálně slabém prostředí, prostou společenskokritických ostnů. A hned se na něj sesypala recenzentská moudra, že tam taková kritika chybí, že se měly postavy polepšit, že jsme ty herce i dané prostředí už ve filmu viděli a kdesi cosi. Prušinovského předchozímu filmu, rovněž vynikajícím Chybám, zase bylo vyčítáno, že není vyprávěný optikou jiné postavy. V obecné rovině střílím do vlastních řad: přeju nám recenzentům, abychom více ctili autorský záměr než to, jaký bychom ten který film chtěli mít my.
Never more imbecilům na koncertech, kteří kazí zážitek těm, co chtějí – překvapivě – slyšet hudbu.
