To takhle Karel Čapek, pan klasik, maturitní otázka, napíše super hru. V jiné době, o jiných lidech, s jiným kontextem. I film podle ní vznikne, bodejť by nevypadal staře, když je celý černobílý. Pak uteče pětaosmdesát let, celý jeden dlouhý lidský život – a ona ta Bílá nemoc pořád do puntíku platí. A pravda, té je třeba se vyhýbat nebo ji rovnou zakázat; to pořád platí taky. No a k vzteku jsou i další věci, třeba lidská malost nebo nedostatek času.
Kateřina Kadlecová: Povýšenost a soustavně proklamovaná intelektuální a morální nadřazenost autorů kolem „časopisu kulturní sebeobrany“ Revolver Revue působí směšně. Pohrdání vším a všemi, jízlivost, všudypřítomné generalizace a úmyslné překrucování faktů v pamfletu Barbory Čihákové o české (pseudo)historické próze s důmyslným názvem Modus moriendi literatury z aktuálního čísla RR je ovšem ostudnou ukázkou „ztráty míry a vztahu, neporozumění a rezignace na odpovědnost“, abych citovala z úvodu onoho textu.
Vojtěch Rynda: Divadlo Rudá pochodeň v ruském Novosibirsku mělo poslední víkend v září uvést premiéru Čapkovy Bílé nemoci. Hra, ve které figurují pandemie, diktátor a přeshraniční agrese, však nakonec uvedena nebyla. Režisér inscenace Gleb Čerepanov změnu programu zdůvodnil „irelevancí některých materiálů“. Je povznášející potvrdit si, jak umění umí být nadčasové. Ale jeden by byl sobecky radši, kdyby se tak nemuselo dít v jeho době.
Jana Bohutínská: Pokud by někdo vymyslel recept na to, jak sám sebe naklonovat, a to alespoň dočasně, kulturní obec by ho letos v září odměnila hromadou zlata, kdyby ji měla. Do prvního poprázdninového měsíce totiž rozliční organizátoři napěchovali takové množství konferencí o kultuře a umění, že by je bez naprostého vyčerpání neoběhl snad ani greyhound čili anglický chrt považovaný za nejrychlejšího psa planety.
Never more padouchům, kteří vylézají z historie a umění do dnešní skutečnosti.
