Téma smrti dráždí či rmoutí umělce odnepaměti. Už nejstarší dochované epické dílo světové literatury, Epos o Gilgamešovi, se z nemalé části věnuje tomu, proč lidé musejí umírat. Někteří pozdější literáti věnovali i samostatná díla podrobným popisům posledních hodin a minut před smrtí svého hrdiny (jako Smrt Ivana Iljiče od Lva N. Tolstého), případně ideologicky různorodé skupině postav (O sedmi oběšených Leonida Andrejeva).
Někteří autoři ale zacházejí dále a líčí hypotetické osudy svých protagonistů v zásvětí. A právě na tento svérázný typ textů se zaměřila germanistka Eva Markvartová ve své knize Zásvětí na cestě k proměně: Od mýtu až po soudobý román (vyd. Malvern).
Rovný pruh světla jako sloup
Markvartová už dříve vydala publikaci Alchymie a tarot. Klíče k románům Gustava Meyrinka, a také tentokrát k literárním textům rozhodně nepřistupuje z hlediska standardní literární teorie, i když okrajově čerpá podněty například z tzv. teorie fikčních světů.
Mnohem více ji ale zajímají texty jako Život po životě Raymonda A. Moodyho, jež bere jako autentické a hodnověrné popisy toho, co nás po smrti čeká. Za první text o prožitku blízké smrti Markvartová (spolu s jinými odborníky) označuje Platónovu Ústavu. V té je vyprávěn příběh vojáka jménem Ér, jenž byl zabit a spatřil „rovný pruh světla jako sloup podobný nejvíce duze, ale jasnější“. Ér se později vrátil mezi živé, aby zvěstoval zprávy o onom světě.
Život po smrti pokračuje. Jistojistě...
Beletrii, již analyzuje, pak vnímá hlavně jako dokreslení či potvrzení tezí o prokazatelnosti posmrtné existence. Je pozoruhodné, tvrdí autorka, že „smrt nebyla nikde prezentována jako iracionální hrozba“, ale spíše jako hranice, přeměna energie či rozšíření vědomí. Z toho Markvartová čerpá naději, že „život po smrti pokračuje a pobyt v zásvětí může člověka vést ke komplexnějšímu poznání a k vyššímu vědomí“.
Dovolíme si ovšem připomenout, že Moody je odborníky kritizován mimo jiné za to, že opomíjí a ignoruje velkou část vědecké literatury zabývající se halucinačními zážitky. A dále musíme namítnout, že texty vykreslující smrt jako iracionální hrozbu a definitivní konec jistě existují, pochopitelně ovšem nepojednávají o posmrtném životě, takže je autorka nezařadila do svého výběru. I když dodejme, že třeba i zmíněný Tolstého text končí tvrzením, že v mysli hrdiny strach ze smrti v posledních okamžicích vystřídalo světlo.
Pozor, přespoilerováno!
Seznam titulů, jež autorka v knize zmiňuje, zahrnuje dlouhou řadu děl od antiky až do současnosti: od krátkodobých sestupů do podsvětí v eposech Odysseia a Aeneis přes lidové pohádky (baba Jaga jako „bohyně podsvětí“), Danteho a romantismus až po T. Pratchetta a N. Gaimana a knihy pro děti (Bratři Lví srdce Astrid Lindgrenové či Myši patří do nebe Ivy Procházkové). Děje jednotlivých děl Markvartová stručně shrnuje (kdo nemá rád spoilery, ať Zásvětí na cestě k proměně ani neotvírá), a následně pojmenovává základní témata, která mají společná. Respektive konstruuje, jakými „průchody“ se hrdinové do zásvětí dostávají, kdo vstup střeží a jakými zkouškami při vstupu procházejí.
A pokračuje tím, jak odlišnou podobu jednotliví literáti zásvětí dávají (překrásná krajina, ostrov, město), jak tam ubíhá čas nebo co se tam děje s hrdinovým tělem (většinou se „odhmotní“, u C. S. Lewise ovšem odhmotňuje jen peklo, zatímco ráj přidává na váze). Autorka také analyzuje, co tam zůstává z hrdinovy pozemské paměti a jak se transformuje jeho identita. V ideálním případě má protagonista během procesů, jež ho v zásvětí čekají, bojovat s přírodními mocnostmi, má uznat vlastní nicotnost, s mocnostmi se sjednotí a akceptuje je, což vede k celkovému obnovení jeho síly.
Podnětná, leč neúplná
Přehled, který autorka předestírá, je užitečný, ale některé tituly, které jsou pro vývoj pojímání zásvětí či alternativních světů podstatné, ve výběru schází, jako Lilith od George MacDonalda nebo Třetí strážník od Flanna O'Briena, jenž představuje jakousi zvědečtělou a ztechnizovanou formu pekla. A nabízí se i některé teoretické práce, které by pomohly téma uchopit hlouběji. Jako Tisíc tváří hrdiny Josepha Campbella – srovnáním s touto knihou by vyplynulo, jak mnoho rysů mají autorčini hrdinové společného s typickým hrdinou tradičních mýtů a náboženství. A publikace Sehnsucht: Úvod k romantické touze by zase napověděla, nakolik můžeme „zásvětí“ chápat jen jako další (pod)druh fiktivního vzdáleného či nedosažitelného prostoru, kterým je hrdina přitahován a do kterého nakonec odchází, jako hrdina Druhého města Michala Ajvaze (jeho hrdinové touží po světě, jehož „plnosti se prostírají tam, kde v našem světě vidíme jen prázdno, a jeho prázdno je u nás plností“). Nebo jsou naopak podobné „druhé“ světy jen různými maskovanými typy „zásvětí“?
K podobným úvahám může tato kniha jistě podněcovat. Každopádně je na každém čtenáři, jestli její četbu pojme jako vážně míněnou spirituální přípravu na to, co jej jistojistě čeká (jak sugeruje autorka), nebo jako intelektuální a čistě akademický problém z teorie literární fantastiky.
