S Jiřím Bartoškou by se neměly dělat rozhovory. Daleko přínosnější i zábavnější je nechat ho prostě mluvit. Na každou otázku stejně odpoví historkou, životopisný údaj promění v zážitek, dotaz na práci zlehčí fórkem – a tak se vlastně nikdy nedozvíte, jak to, že je tak výborný herec. Přiznává jen, že je šťastný člověk. S manželkou Andreou mají dvě dospělé děti – dceru Kateřinu a syna Jana a asi nejhezčím narozeninovým dárkem je pro něj první vnučka, pětiměsíční Anička. Narodil se 24. března 1947.
Samozřejmě už navždy bude tím zachráncem, který se v roce 1994 představil v nové roli prezidenta Nadace MFF Karlovy Vary. Ze skomírající přehlídky dokázal s Evou Zaoralovou a jejich týmem vytvořit filmovou událost světového významu; letošní ročník se koná od 1. do 9. července.
Svou hereckou kariéru ale „Sokol, ochránce Havranpírka“ rozhodně nevěší na hřebík, a tak se můžeme právem ptát: jak je možné, že se v Čechách rodí tak charismatičtí herci?
Jeho start přitom nebyl – jak jinak – obvyklý.
Na přijímačky ho přihlásily spolužačky z pardubického gymplu Jana Švandová a Eliška Balzerová, tehdy ještě Havránková, už obě v prvním ročníku JAMU. Vzpomínal: „Z fóru se mě tenkrát ptaly, co chci dělat, a protože jsem to správně nevěděl, byla 60. léta, plánoval jsem si, že po vojně vyjedu někam ven, poslaly za mě přihlášku na herectví. A mně přišlo předvolání na talentovky. Bral jsem to jako šanci ulejt se na dva dny z vojny.“
Řeknu ti to Senekou
Když v roce 1972 absolvoval, zůstal dvě sezóny v Divadle Na provázku, které spoluzakládal. Pak hrál tři roky v ústeckém Činoherním studiu, které se následně stalo respektovanou mimopražskou scénou, mihl se v Městských divadlech pražských. V roce 1978 se stal členem excelentního hereckého týmu Divadla Na zábradlí. Hrál tam Ivana v Bratrech Karamazových, krále v Hamletovi, Macbetha… co role, to přízeň publika, které stálo před pokladnou Zábradlí nekonečné fronty. Vůdčí osobností souboru byl režisér Evald Schorm, který Jiřího Bartošku zásadně ovlivnil. „Měl takovou geniální taktiku, kdy říkal: ´Ne, děti, moc pěkný, hezky to děláte, vy už vlastně víte o tý hře víc než já. Jenom vám tady něco přečtu…´ A vzal třeba Seneku a z toho Seneky nám přečet. A my jsme tam všichni seděli, poslouchali a říkali si: ´Ty jo, to myslí na mě!´ V tomhle byl tak trochu mistrovský podvodník, vypůjčoval si kritiku nenápadně od filozofů i jinde a věřil, že si z toho buď něco vezmeme, nebo ne. Ale nikdy neřekl: ´Teď jsi to hrál příšerně, stojíš za houby, musíš úplně jinak a líp,´“ vypráví rád Jiří Bartoška. Divadlo ostatně nikdy úplně neopustil: dodnes je k vidění i v černé komedii Divadla Kalich Moje hra.
Když po sametové revoluci, jejíž výraznou tváří byl, éra někdejšího Zábradlí skončila, měl už za sebou kromě seriálů i desítky filmů; o nich si přečtete v příštím tištěném Reflexu. Ostatně některé z nich teď nabízí České televize v „jubilejním“ výběru k jeho 75. narozeninám. Takže: všechno nejlepší!
