V očích mnoha Čechů není příjemnějších lidí, než jsou Zdeněk a Jan Svěrákovi. Duchovní otec Járy Cimrmana a regionální přeborník v kategorii laskavého humoru + jeho sympatický, Oscarem ověnčený syn; profesionálové, kteří vyrábějí moc fajn filmy. Proč tedy měli tvůrci Betlémského světla, které má právě dnes kinopremiéru, potřebu prodávat svůj produkt přes nahé ženské tělo?
Podívejme se, o co jde: na plakátu, který jako by vypadl z časů, kdy se nahatý Ivan Jonák v kabrioletu proháněl po Václaváku se svými obnaženými zaměstnankyněmi z Discolandu Sylvie, se skví samojediná herečka. Tereza Ramba, v rouše Evině. Klín jí kryje oldschoolová žehlička, jednu bradavku kabel od oné žehličky, druhou vlasy. Esteticky čirý nevkus, přes nespornou krásu zobrazovaného objektu (přesně tak – nikoli subjektu, ale objektu), pro část vnímatelů včetně autorky tohoto textu zařaditelný hned vedle podnikatelské uniformy devadesátých let, tedy fialového saka, bílých ponožek a sešmajdaných mokasínů. Na Instagramu a facebookových účtech rozličných influencerek najdeme podobných snímků spoustu. Jenže za a) tyhle účty nemusíme sledovat, za b) se na zbytečnosti a prvoplánovosti oněch fotek (a někdy i jejich majitelek) nejspíš shodneme, za c) na nás nevyskakují na tramvajových zastávkách.
Sexistické betlémské prasátečko
Na sexistické PR na svém twitterovém účtu upozornila třeba filmová publicistka, scenáristka a spisovatelka Irena Hejdová a se zlou se potázala. Za pár řádků o nevynuceném podbízení se divákům a postěžování si na poněkud bulvární tiskovou zprávu, která novinářům až příliš cpala pod nos nahotu dvojnásobné maminky a vyhlášené krasavice, představitelky hlavní role Terezy Ramby, se jí od moudroprdných sleďů dostalo reakcí typu „asi máte problém, že vidíte přirozenou krásu bez plastik a bez většího zásahu ve Photoshopu“, „Tereza je krásná, bejt ženská, taky by mě štvalo, že nikdy na takovém plakátu nebudu“ nebo „že sex a nahota prodávají, víme, co je na tom špatnýho? Pěkná baba, pěkná fotka.“ Ostatně čtenářská diskuse pod tímto zamyšlením bude podobných názorů taky plná.
Takže ano, Tereza Ramba je zletilá a jistě způsobilá k tomu, aby o svém těle rozhodovala sama. Neobnažuje se na potkání a možná jí lichotí, že její krásu vidí díky obřímu billboardu na Vinohradské třídě půlka Prahy. Ale skutečně bylo nutné použít jako propagační vizuál filmu právě tenhle snímek samoúčelné nahoty, který v rámci děje filmu vytvoří fotograf v podání Vojty Kotka a jehož žehličky se obletovaná devatenáctiletá lékárnice (!) ztvárněná Terezou Rambou dotkne hlavně proto, aby ji prohodila oknem? Rozdávají se tady ceny Sexistické prasátečko pro zadavatele nebo tvůrce reklam, kteří zneužívají genderové stereotypy a zbytečně cpou prsa a klíny do veřejného prostoru, jen aby si uslintaní kocouři víc kupovali auta, motorové pily a barvy-laky – a u kinematografie se má stejný postup tolerovat, protože tady jde o „umění“?
Možná je čas na to, aby konečně některý z českých vydavatelů odborné literatury publikoval jednu z knih mojí oblíbené autorky Jean Kilbourneové, která po dekády zkoumá a kritizuje právě (zne)užívání ženských těl za účelem zvýšení prodejů. Prodejů čehokoli. Třeba i lístků do kina. Onen devadesátkový vibe, který plakát Betlémského světla nese, je ještě podpořen faktem, že mi při prvním pohledu na něj okamžitě naskočil jiný plakát. Totiž „Absolute Hunk“, fiktivní reklama na vodku ze seriálu Sex ve městě, v níž zářil začínající herec Jerry „Smith“ Jerrod, přítel PR expertky Samanthy – přesněji jeho tělo zářilo. Jenže tenhle plakát byl už před dvaceti lety přes čáru, už tehdy byl použit hyperbolicky, jako pocta a parodie zároveň. Svěráci to však myslí vážně…
A nejde jen o ten plakát
„Nevím, jestli uplynulo deset minut nebo dvě hodiny, ale ležím zpocený na velké posteli v master bedroomu a líbám jemnou kůži na Sylviině bříšku. Chutná slaně.
„To místo, kam se chodí pro tvůj orgasmus, je to ještě hodně daleko?“ zeptám se mezi polibky.
„Ach, velmi daleko,“ vzdychne Sylvie.
Je tak sladká, když je upřímná.
„Ale nic si z toho nedělej. Opravdu. Já jsem šťastná.“ Prsty mě přitom laská ve vlasech. „Opravdu velmi šťastná.“
Už v prozaické prvotině režiséra Jana Svěráka Bohemia se čtenář, zejména tedy čtenářka, musela místy notně ošívat – takovou tu provinilost z českého trapna, které na mnohé z nás dýchá z plakátu Betlémského světla, zde pocítíme hned několikrát. Neudělili jsme tehdy panu Svěrákovi prvenství v naší anticeně Bad Sex in Fiction nadarmo: podivně napsanou erotikou ten román přetéká. Jak jsme tehdy napsali, „před našima očima podnikají erotické hrátky s nutelou obšourný, skoro čtyřicetiletý režisér s přiléhavým příjmením Šustil a o deset let starší producentka Sylvie, již protagonista vidí jako ,po sexuální stránce zanedbané, léta neorané poleʻ. (…) Sylviina plochá osobnost je v Bohemii pojednána s tak nemilosrdným despektem, že erotické scény, do nichž ji rejža obsadil, působí jako prvňákův popis série černobílých snímků z NEI Reportu: ,Věnujeme tichou vzpomínku našemu obědu. Uprostřed jeho přípravy Sylvie odhrnula rozkrájenou zeleninu, prkýnka, mísy i nože stranou a místo nich se položila na pult a vystrčila na mne zadek, abych si ji mohl vzít zezadu. Něco tak efektního bych od ní nečekal.ʻ“
Něco tak efektního (?)
Nejsem rozhodně nijak prudérní, ale myslím, že méně nahoty ve veřejném prostoru by obecně nikomu neublížilo. Snímek tří generací ultratalentované Svěrákovic famílie (Betlémské světlo stříhal František Svěrák, vnuk Zdeňka Svěráka, zde scenáristy a představitele hlavní role spisovatele Šejnohy) na ní, přes všechny ty scény s obnaženým Zdeňkem Svěrákem ve vaně, na EKG a bůhví kde všude, rozhodně nestojí. Diváci by na něj přišli stejně. Jen možná trochu jiná sorta.
