Nejlepší filmy devadesátých let v Česku | Reflex.cz
nahoru

10 nejlepších českých filmů devadesátých let, které stojí za to vidět znovu

Tereza Spáčilová8. září 2019 • 06:00

Devadesátá léta měla v České republice velmi specifickou atmosféru. Nově nabytá svoboda se velmi výrazně projevila i ve filmu. Připravili jsme pro vás proto žebříček těch nejdevadesátkovějších českých filmů, které přežily dobu svého vzniku a diváci se k nim rádi vracejí dodnes. Tady je žebříček 10 nejlepších podle Reflexu a ještě pár tipů navíc.

1. Jízda

(1994, režie Jan Svěrák)

Statistiky, žebříčky, výsledky, ostatně i ty dva slavné oscarové zářezy (a pozůstatky mého odborného vzdělání) napovídají, že “správnější” by bylo upřednostnit Obecnou školu (1991), resp. Kolju (1996), ale nemůžu si pomoct: ze všech devadesátkových filmů Jana Svěráka je tím nejdevadesátkovějším právě Jízda. Film žánrově čistý, sympaticky přímočarý, a přitom nebanální, esence svobody, jíž jsme tehdy dýchali z plných plic, protože pořád ještě relativně krátce. Vznikala živelně, bez pevného scénáře, ze spontánních nápadů a čiré filmařské radosti a na výsledku je to znát. Možná není dokonalá, ale když ji sledujete, připadáte si nádherně živí. 

10 nejlepších romantických komedií všech dob: Umí dojímat i chytře bavit

2. Návrat idiota

(1999, režie Saša Gedeon)

Vzpomínám si, jak se mi dostal do ruky scénář: střídmý, a přece bohatý, věcný, a přitom tolik pádný. Přečetla jsem ho jedním dechem a představovala si vlastní verzi moderního idiota, překvapivě nikoli vzdálenou té, již posléze stvořil (tehdy neznámý) Pavel Liška. Říkala jsem si, jak báječný talent česká kinematografiie právě objevila – Indiánské léto měla své kouzlo, ale “Idiot” navíc filmovou duši. Gedeonova studie lidské (ne)normality funguje bezchybně i po dvaceti letech a člověka jen mrzí, že jeden z našich nejnadanějších režisérů nikdy nic dalšího nenatočil.

3. Zapomenuté světlo

(1996, režie Vladimír Michálek)

O tvorbě Vladimíra Michálka dlouhá léta platilo, že se u ní člověk nespálil. Každým filmem objevoval nové obzory a žárny, nikdy nespoléhal na vyzkoušené. Nesporné kvality režiséra, jenž k filmu zběhl z medicíny, potvrdilo i na dlouhá léta rekordní skóre deseti Českých lvů za drama Je třeba zabít Sekala. O dva roky starší Zapomenuté světlo postrádá jeho okázalost, ale v působivosti si s ním v ničem nezadá. Shodně se svým hlavním hrdinou v podání (bezprecedentně ukázněného) Boleslava Polívky dokáže být až závratně křehký v detailech a silný ve výpovědi. Promlouvá o bolesti, lásce, oběti a smrti, o lidském bytí a nebytí, to vše se samozřejmostí, která dodnes odzbrojuje. Stejně jako působivě intimní výkon Veroniky Žilkové - jaká škoda, že zvolila dráhu paní ministrové.

Kalendář letního času do roku 2022: Kdy začíná a končí, jaká je jeho historie a proč ho…

4. Pelíšky

(1997, režie Jan Hřebejk) 

Co by to bylo za žebříček bez Pelíšků, že? Maršál Malinovskij, lžičky od soudruhů z NDR, noky, olovo, medvěd, Vyděržaj, pioněr a Proletáři všech zemí, vyližte si…! Žádný jiný porevoluční film nezlidověl tolik jako druhý režijní počin Jana Hřebejka (jenž na něj paradoxně málem nesehnal peníze). Většina z nás se ho naučila vnímat hlavně jako silvestrovskou zábavu, vděčnou studnici hlášek, předávaných z generace na generaci, jeho hlavní hodnota se ovšem skrývá pod povrchem, ve schopnosti “jen tak mimochodem” sdělit, komu bylo ublíženo a jak hluboké jsou jizvy. Okupační kocovinu, do níž se rozjařená svatební společnost probudí a na níž Hřebejkovi stačí jedna obyčejná stínohra, jen tak nevyléčíte.

5. Knoflíkáři

(1997, režie Petr Zelenka)

První skutečně nezávislý film (jak ho definoval producent Čestmír Kopecký) vyvolal na ospalé české scéně malou revoluci. Do té doby u nás nikdo nevyprávěl takhle rychle, rafinovaně, a přitom punkově. Taky tu (minimálně od dob Formana) nikdo neuměl tak dobře “hláškovat”. Šest povídek vyprávěných po “tarantinovsku” na přeskáčku dokázalo spojit nespojitelné: Hirošimu, pražský taxík, vlakové koleje, psychologickou ordinaci i studio Rádia 1. Nádražácké duo Holubová-Hrušínský se do dějin českého humoru vepsalo stejně neochvějně jako pelíškovský cholerik Kraus Jiřího Kodeta. “Fakin veda” je hláška, která se dnes hodí víc než kdy dřív. A neříkejte, že jste si doma aspoň jednou nevyslechli větu: “Neřeš, nepřepínej a hlavně po ničem nepátrej.”

Bruce Springsteen: Rocker s typickým chraplákem, který se stal jedním se symbolů…

6. Obecná škola

(1991, Jan Svěrák)

Nominaci na Oscara nelze přehlížet, kór když je podložena řemeslnou bravurou, s níž mladičký Jan Svěrák dokázal scénář svého otce realizovat. Málokdo přitom ví, že se k němu dostal až jako “náhradník” – příběh svého dětství adresoval Zdeněk Svěrák původně Vítu Olmerovi, s nímž v osmdesátých letech natáčel. Otec syna varoval, že si bere velké sousto, ale ten se na něj o to lépe připravil – a na výsledku je to znát. Pečlivost a nenucená rafinovanost, s níž Svěrák mladší inscenuje každý, i ten sebetitěrnější záběr, a díky níž má každá scéna příslovečný třetí rozměr, už se v žádném z jeho pozdějších snímků neopakuje. Formulka “hezký český film”, jež na konto Obecné školy zazněla v dobové recenzi, má sice v dnešní době spíše negativní přídech, leč Svěrákův film vystihuje přesně. Kéž byly všechny dnešní filmy byly aspoň z desetiny stejně “hezké”. 

7. Samotáři

(2000, režie David Ondříček)

Přiznávám, osobně mám radši Ondříčkovu prvotinu Šeptej (1996), v mnoha směrech kostrbatou, ale o to autentičtější výpověď “devadesátkové” generace. Vybroušenější Samotáři se ovšem stali fenoménem, a nutno přiznat, že oprávněně. Petr Zelenka a David Ondříček v něm propojili know-how, a tak jsou Samotáři kompletnější než jejich samostatné snímky: Jestliže Šeptej postrádalo lepší scénář a Knoflíkáři více realizačních nápadů, tady je najednou vše v rovnováze, byť pamětníkům utkvěl hlavně Jiří Macháček a jeho zhulenecké pábení, Samotáři mají i svá silná místa beze slov: čekání na UFO, nábřežní námluvy či konflikt rodičů a dcery za asistence Japonců, to vše portrét “ztracenecké” generace prohlubuje. Když přičteme nesmrtelnou hudbu Jana P. Muchowa, Ivana Trojana v jeho první velké “divné” roli a zmíněného Jiřího Macháčka alias velké dítě na tripu, je zjevné, že s tímhle filmem máte o zábavu postaráno. Na věky. 

Samotáři – trailer filmuVIDEO Samotáři

8. Ene bene

(2000, regie Alice Nellis)

Málokdo “umí” křehké lidské emoce a vztahy tak jako Alice Nellis: aby byly velké, a přitom střízlivé, palčivě prožité, a přitom podávané s úsměvem. Už její prvotina Ene Bene dokázala v rámci komorního půdorysu shrnout to, na co by jiní potřebovali ságu. Panoptikum volebního maloměsta. Bolestný střet ideálů a reality. Odvěké a věčné principy manželského soužití, kde on jí dělá naschvály za plentou, ona jemu u plotny, a přesto jeden bez druhého nedokážou dýchat. Bezvýhradnou mateřskou lásku, k níž vedle jablek zabalených do ubrousku patří i bezvýhradná objetí a léčivě vědoucí pohled. Iva Janžurová, Theodora Remundová, Leoš Suchařípa, hodně humoru a pod ním smutek. 

9. Requiem pro panenku

(1992, režie Filip Renč)

I kdyby nic jiného, jednu věc už Filipu Renčovi nikdo nevezme: objevil pro český film vzácný, protože nevyčerpatelně univerzální talent Ani Geislerové. Tak přirozené herectví se před kamerou nevidí často a Renč, jenž dlouho platil za jednoho z nejslibnějších porevolučních režisérů, z toho dokázal těžit od první do poslední minuty. Stejně tak jeho (nebývale dospělému) debutu nelze upřít žánrovou jistotu a sugestivitu, o níž si většina tuzemské produkce může nechat zdát; český thriller, jenž nepůsobí jako parodie, dodnes představuje spíše protimluv. Vlastně lze říct, že jestli má Requiem pro panenku skutečně zásadní chybu, pak snad jedině onu zrádnou formulku z úvodu: jak se později ukázalo, film totiž NEbyl natočen podle skutečné události, resp. scénář reportéra Klímy se jí jen velmi volně inspiroval. Kauza, jež vyjevila pravdu, nevratně zdiskreditovala pověst filmu jako takového a později se svými neúspěšnými pokusy o vyšší filmařinu zdiskreditoval i režisér sám, nicméně stín dopadá na nesprávné místo - Requiem pro panenku do zlatého fondu filmových devadesátek patří. 

Nabarvené ptáče je těžká, krutá, bolavá, a přesto krásná podívaná: První dojmy z…

10. Lepší je být bohatý a zdravý než chudý a nemocný

(1992, režie Juraj Jakubisko) 

Jedna chodila s disidentem, druhá s komunistickým pohlavárem. Dvě ženy, které si nemohly být nepodobnější, svede osud krátce po listopadové revoluci dohromady a je to docela jízda. Po filmech Vtáčkovia, siroty a blázni (1969) a Sedím na konári a je mi dobre (1989) uzavřel Juraj Jakubisko svou volnou trilogii o štěstí a svobodě satirickou komedií, jež je z nich nejslabší, ale pořád dost dobrá na to, abychom se k ní vraceli. Jen málo filmů dokázalo tak věrně zachytit morální chaos doby, kdy se hodnoty rozložené na prvočinitele dávaly znovu pracně dohromady. Na vztahu hlavních ženských postav dokonale shrnul společenský status quo raných devadesátých let a jako bonus přihodil téma národnostního schizmatu.

Divoká karta aneb co se nevešlo: 

Porazí Trumpa Joe Biden? Favorita demokratů a bývalého viceprezidenta pronásledují…
Byl tak čestný, až byl nesnesitelný. Herec Petr Čepek dělal, co mohl, aby z něj nebyla …

Tereza Spáčilová



Vybíráme z placeného obsahu
Úplná nezávislost justice: Iluze, pomýlenost či jen hezký čapí sen?
Takhle jsme žili za totality! Po 30 letech se tomu snad už ani nedá věřit
Primátor Hřib a chytrá Praha: Jsme tady tak smart, že už je to jak u blbejch
Vláda schválila rozpočet na příští rok. Schodek má být 40 miliard Kč
Rukopis královédvorský: Falzifikát, který déle než 200 let cloumá českou historií i historiky

Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější