„Je to město ztrát. Nebylo by špatné srovnat ho se zemí. Znovu to tu osadit původními hlubokými finskými lesy, nasadit sem medvědy, losy, laňky, jen ať se tu pasou kolem mechem porostlých trosek Kremlu; nechť v obživlých moskevských vodách plavou okouni a divoké včely nechť soustředěně sbírají med do hlubokých, voňavých dutin kmenů. Je třeba dát téhle zemi odpočinout od jejího zločineckého hlavního města. Snad by se potom zmohla na něco krásného. Nemůže přece věčně otravovat svět bacily zla, útisku a agresívního, tupého ničení!“
Tento citát pochází z románu Moskoviáda, který na začátku 90. let napsal Jurij Andruchovyč. Prostřednictvím svého hrdiny, ukrajinského básníka s netypickým jménem Otto von F., tu autor účtuje s ruským impériem v jeho sovětské inkarnaci. Co mě na Moskoviádě nepřestává fascinovat, je až věštecký cit, s nímž Andruchovyč dokázal načrtnout možné hrozby, kterým bude čelit svět – a zejména Ukrajina – v blízké budoucnosti.
Román je prošpikován populárními úvahami a bryskními postřehy k ukrajinským a ruským dějinám, současnosti, vzájemným vztahům. Spolu s hrdinou klesáme stále níž, až do tajného podzemí pod moskevským metrem. Zde probíhá sjezd reakčních, proimperialistických sil, chystajících znovuobnovení Ruska „v jeho přirozených hranicích“, dobytí Evropy a v posledku i celého světa.
Český překlad vyšel v květnu 2015, po ruské invazi na Krym a Donbas, kdy, jak se zdálo, všichni chtěli vyslechnout Ukrajinu, protože pochopení podstaty jejího konfliktu s Ruskem je pro světovou bezpečnost klíčové. Kniha i přes zdánlivě dobré načasování poněkud zapadla.
Své nevděčné role jakési ukrajinské věštkyně Kassandry si byl vědom i Andruchovyč. Pasáž citovaná v úvodu končí slovy: „Ale to je jenom tvá soukromá opilecká myšlenka, von F. A ta nemusí být souhlasně přijata. Tudíž může vyvolat osudový a všeobecný nesouhlas. A lidským ztrátám na této zemi nebude konce.“
Autor je překladatel a kyjevský rodák
