Často se píše, že zatímco Poláci jsou fandové a znalci české kultury, my zaostáváme. A je to škoda. Ze svých pohříchu nepříliš častých výletů směrem k našim severovýchodním sousedům musím dát úvodnímu tvrzení za pravdu. Rád bych chodil po polských cestičkách častěji – a možným startem túry je kniha Král Szczepana Twardocha, kterou letos vydal brněnský Host.
Čtyřsetstránkový román Szczepana Twardocha nás zavede do Varšavy konce třicátých let minulého století, rozdělené na dvě válčící strany. Skoro jako dnes, že ano. Jenomže v Králi je na jedné straně Varšava polská a na druhé Varšava židovská.
Jako z Babylonu Berlín
Co se týká atmosféry, kterou jeden z nejoceňovanějších současných polských spisovatelů buduje, měl jsem dlouho pocit, že se pohybujeme někde ve světě filmu Borsalino nebo seriálu Babylon Berlín. Jedná se o stejné historické období, které spojuje líčení detailů: automobily, oblečení, restaurace i bary mají to zvláštní kouzlo.
Kromě těchto vnějších znaků je tu trvale přítomné ono nekončící napětí provázející boj. Boj o peníze, o lepší pozici, boj o moc. Boj o to, kdo bude Králem.
Mojšeho litanie
Všechno začíná boxerským zápasem, ve kterém si to rozdá hezký a sebevědomý Jakub Šapiro ze židovského klubu Makabi Varšava a falangista Andrzej Ziembiński o titul mistra Varšavy. A tahle rivalita, tenhle zápas nikdy neskončí, jen se přiostřuje. Je čím dál urputnější a nesmyslnější.
Vypravěčem je Mojše Bernštajn, kterému je v době, kdy se příběh odehrává, sedmnáct let, ale vypráví nám ho s odstupem nějakého půlstoletí. To už je vysloužilým vojákem v Tel Avivu.
Vyprávění pak působí jako zvláštní litanie; věci minulé omílá a přehazuje ve zvláštní, velmi přitažlivé figuře, jež dovoluje všechno, někdy i v několika repeticích, převyprávět znovu a jedním dechem všechno řečené zpochybnit a zahalit mlhou, která je důsledkem nespolehlivé paměti.
Klacek na sebe sama
Čtyřicetiletý Szczepan Twardoch, známý českým čtenářům i díky románu Morfium o závislém varšavském odbojáři bojujícím proti Wehrmachtu, tuhle metodu dovedl k dokonalosti a je za to obdivován i zatracován, jak se můžeme dočíst na různých polských webech. Dává svým kritikům do ruky klacek, se kterým ho můžou pomocí recenzí honit po dvorku polské literatury, a věřím, že autor si to užívá stejně jako psaní samotné. Myslím, že nechává diskutéry, aby se honili a tloukli navzájem, zatímco sám sedí někde o patro výš a celý ten mumraj pobaveně sleduje.
Dohromady mi z toho vychází, že jdu sehnat nějakou další polskou literaturu, a pokud bude tak dobře přeložena jako Král (děkuju, Michalo Benešová), neudělám chybu. Kéž by brněnské nakladatelství Host co nejdříve vydalo pokračování; Království vyšlo polsky roku 2018, o dva roky později než Král.
Poslední poznámka se týká obálky: ta, kterou zvolil Host, mi připadá o mnoho nudnější nežli ta originální polská. Ale to je detail.
