Před 60 lety stál na římse Letenských sadů v čele fronty na maso masový vrah, nyní se na podstavci Stalinova pomníku skáčou kickflipy a o kousek níž se hromadně pohupují davy do rytmu elektronické muziky. Tedy pohupovaly, než byl vydán posudek o špatném technickém stavu, který dal sbohem těmto aktivitám ještě před koncem sezony. Nyní se řeší, co bude se Stalinem dál. Historik Blažek v rozhovoru pro Prostor X jednoznačně fandí Muzeu XX.století.
„Na Stalinu uvádíme zejména živé projekty pražské hudební scény, zajímavé dokumenty a hrané filmy z české i zahraniční produkce, nejnovější trendy v elektronické hudbě, divadelní představení, sportovní akce či workshopy,“ píše se na stránkách Containall.cz, ópéesky, která od května do září, především během víkendových večerů funguje jako magnet na hipstery z širokého okolí.
Ten svou silou opakovaně přitáhl z nedalekého Žižkova i mě. Mám tedy bezpečně odzkoušeno, že se Containallu toto místo s obřím potenciálem (je v centru, je prostorné a uprostřed obrovského parku, je zde jeden z nejlepších výhledů na historickou Prahu…) podařilo hezky zužitkovat.
Jenže nyní odborníci z Kloknerova ústavu ČVUT zjistili, že Stalin už není ve formě a mohl by se propadnout do svých útrob. Aby se povrchová část nezřítila do té podzemní, nedoporučují zde další mejdany ani jiné sešlosti nad rámec běžného pěšího provozu. Do konce roku by mělo být po dalším zkoumání jasné, jak špatné to s podstavcem bývalého pomníku a momentálním důležitým pilířem pražské alternativní scény je.
Koncem září rovněž pražští zastupitelé jednomyslně schválili založení Muzea paměti XX. století. To ve mně vyvolává ambivalentní pocity. Na jednu stranu je to radost fanouška historie z nové instituce připomínající zásadní události našich moderních, často neradostných dějin. Zároveň ale také nepochopení záměru na tak nevhodné umístění. Tedy nevhodné – na první pohled vlastně naprosto skvělé.
Napasovat muzeum do útrob pomníku, který byl až do svého rozmetání trhavinou nejmohutnějším symbolem 40letého totalitního průseru naší země, vlastně dává perfektní smysl. Nadto osud fronty na maso ukazuje komickou povahu nás vazalských čecháčků. Dokud Chruščov nepřipustil, že Stalin nebyl zase tak príma, měli jsme 17 tisíc tun materiálu dost pracovní síly nazbyt. Pak jsme ho potajmu odstřelili tak, aby si toho ideálně nikdo nevšiml, což je u obří dominanty města celkem složité. Příběh místa by instituci udělal parádní marketingovou službu. A k tomu všemu ještě již zmíněný výhled, park, prostor…
Jenže existují i argumenty proti. Několik jich předkládá starosta Letné Jan Čižinský. Podle něj by muzeum ještě přitížilo již nyní rušnému provozu, vybudování by bylo ekonomicky náročné a jeho součástí by muselo být rozsáhlé parkoviště. Je sice pravda, že zaparkovat na Letné často zabere více času než samotná jízda – ale to se týká povrchových rezidentních míst. Těch návštěvnických je ve velkých garážích právě pod letenskou plání celkem dost.
Proto s výjimkou názoru, že starosta nechce ukrajovat prostor Letenským sadům, jsou všechny jím vyjmenované věci překonatelné. Tím největším problémem a důvodem, proč pro muzeum vybrat místo jiné, je pravděpodobná smrt genia loci Stalina. Místa, kde se za teplých letních večerů schází obrovské množství lidí a užívají si sladkou trojkombinaci výhledu, přátel a kulturního programu. Místo je tak jedinečné, že si získalo nadnárodní slávu a neexistuje za něj náhrada. Pokud se na Stalinu přestanou dělat akce, Praha bude krvácet. Atraktivitu města přeci netvoří jen budovy a instituce v nich sídlící, ale i lidé a jejich projevy.
Proto by podle mě bylo nejlepší řešení investovat peníze do rekonstrukce místa, které zabrání možnému nebezpečí a více přizpůsobí prostor ke konání volného kulturního programu a skejtování. Například normální záchody by byly super, protože i hipstři chodí během pití piva hodně čůrat. Muzeum XX. století by určitě mělo vzniknout, ale určitě někde jinde.
