Kuberův projev byl takovým lidským doplňkem k vánočnímu poselství Miloše Zemana. Bylo zde několik zajímavých postřehů a apelů (úcta ke každé práci, sociální sítě jako generátor nenávisti mezi lidmi), ale současně hodnotil některé věci ze stejně zavádějících pozic.
Příklad: Kubera přesně popsal situaci, kdy každý Čech pracuje polovinu roku jen na stát, ten ho kontroluje, omezuje a někdy i drtí.
Když to řekne nezávislý komentátor, tak fajn, ale předseda horní komory není mlha nad vodami. Sedí ve druhé nejvyšší ústavní funkci, takže by měl spíš říct: já a instituce, kde mají lidé jako já většinu, udělá v příštích letech toto a toto, aby tento tlak zmírnila. Znovu kritizovat „ty nahoře“, když sám řečník je „ten nahoře“ je opravdu zavádějící.
Předseda Senátu Kubera hýřil zajímavými postřehy a citacemi typu, že mnoho „lidí by chtělo, aby jejich život za ně žil někdo jiný a oni by to zpovzdálí sledovali.“ Tuhle myšlenku Milana Knížáka však už nedotáhl a nenaznačil, jak z toho ven.
A tak to bylo s celým projevem – žádný symbol, myšlenka nebo pocit nebyly dotaženy. Chtělo by se říct: myšlenky nedomyšleny, city neprocítěny. Zbyl jen neurčitě dobrý pocit z malé moralitky, která nenaštvala, ale ani nenadchla.
To projev Radka Vondráčka připomínal projevy posledního komunistického prezidenta Gustáva Husáka, přesazeného do demokratických poměrů. Tématický obsah, vyznění, ale i délka projevu Husáka v podstatě kopírovaly.
První část byla typicky husákovská. Dala by se shrnout do větu: Ó, jak je nám dobře a jak jsme báječní. Ano, i svět už to ví, a dokonce z oken zahraničních velvyslanectví a jejich rezidencí je to vidět. Životní úroveň roste, platy též, tak proč bychom se netěšili.
V této pasáži chyběly už jenom splněná čísla pětiletého plánu a procenta vytěženého uhlí navíc. Mimochodem, okolnost, že žádný z ústavních činitelů se alespoň tichou vzpomínkou nezastavil u nedávné důlní katastrofy ve Stonavě, má také svou výpovědní hodnotu.
Druhá část Vondráčkova projevu byla už pouze a jen o jednom: o zdůvodňování (legitimizaci) babišismu jako způsobu vládnutí a oprávněnosti vládnout. Ze argumentace a délky vysvětlování bylo patrné jedno – Vondráček, jako čelný představitel hnutí ANO, má velké vnitřní problémy s tím, jak je mezi lidmi přijímána vláda Andreje Babiše a jeho metody. A jako představitel umírněné linie v ANO měl potřebu se k tomu v projevu neustále vracet, což místy hraničilo až s obsesí.
S podobnou zarputilostí zdůvodňoval ve svých novoročních projevech Husák mechanismy tzv. socialistické demokracie a to z jednoho a prostého důvodu. Byl si vědom, že je něco shnilého ve státě dánském a potřeboval to překrýt slovní mlhou a zdáním normality.
Vondráček pochopitelně není totalitář Husák a nechce shodit demokracii. Je to obyčejný chasník z Hané, který má rád klid a je celý nesvůj, co se děje kolem Andreje Babiše a jak tento negativní odlesk dopadá i na něj. Ale co s tím my ostatní? A proč tyhle věci řešit v projevu k národu? Ale znáte to: když je vysílací čas, téma se vždycky najde.
