Brzy tomu budou čtyři měsíce, co se v České republice konaly volby do Poslanecké sněmovny, přesto země stále nemá vládu s důvěrou dolní parlamentní komory. A při pohledu na současné dění to vypadá, že tento stav ještě bude nějaký ten pátek trvat. Přestože vítězné hnutí ANO a jeho šéf Babiš intenzivně hledají podporu pro svou druhou vládou takřka napříč celým sněmovním spektrem, nemají v tuto chvíli jisté vůbec nic a není vyloučeno, že se jim brzy může rozsypat i to něco málo, co se jim zatím podařilo slepit. V jejich konání totiž zcela chybí něco, bez čehož se bude vláda a podpora pro ni sjednávat jen těžko, a to skutečně vážně míněné programové a personální ústupky.
Na jednu stranu se nelze čemu divit. Andrej Babiš není ze své podnikatelské minulosti zvyklý s kýmkoliv jakkoliv a o čemkoliv diskutovat. V jeho podnicích bylo jeho slovo zákonem. A kdo s ním nesouhlasil, musel si hledat práci někde jinde. V politice to je však zcela jinak. Babišovo hnutí sice vyhrálo volby o několik koňských délek a má právo sestavovat vládu. To mu ale nikdo neupírá a nijak to nerozporuje. Potíž je v tom, že ANO získalo necelých 30 procent hlasů a 78 poslanců, a to ani v jednom případě není většina, ani ta nejtěsnější. Logicky tedy vyplývá, že k zisku většiny se musí s někým dohodnout. A pokud se tak nestane, vládu s důvěrou prostě mít nebude.
A zde je onen kámen úrazu. Andrej Babiš věren svým dravým manažerským postupům se dohadováním a hledáním kompromisů příliš zdržovat nechce. Ukázkový případ toho bylo sestavení jeho první vlády. Složil ji sice z členů svého hnutí a odborníků, ale nenašel pro ni většinovou podporu či alespoň toleranci. Myslel si, že když z programu jiných stran opíše pár bodů, tak mu to ty další strany odhlasují. Že by jim za to dal ještě něco více, na to ani nepomyslel. Ale takhle to v politice skutečně nechodí.
V koaličním vládnutí (i žádosti o toleranci) musí většinou vítěz voleb ustoupit ze všech nejvíce. Z historie jsou známy případy ODS z let 1996 či 2006, kdy pro vznik vlády musela tato strana zkousnout i vládní paritu se svými miniaturními koaličními partnery. Pak tu je samozřejmě všem známé aranžmá z doby opoziční smlouvy, kdy „poražená“ ODS vítězným sociálním demokratům v mnoha případech svázala ruce a obsadila fůru křesel nejen v čele parlamentu, ale v orgánech polostátních firem. Babiš nikomu nedal ani drobeček.
Jistě, Andrej Babiš stále opakuje, že mu hned po volbách daly strany košem a o podpoře jeho vlády s ním nechtěly mluvit. Zapomíná však na to, že si tyto strany (do kterých před volbami bušil jako do boxovacího pytle) daly podmínku, že nechtějí jít do vlády s člověkem, který má cosi do činění se soudy. A tato překážka stále nepadla. Hnutí ANO to však stále ignoruje a zpívá si tu svoji. Za to, že nemá podporu pro vládu, přece mohou tradiční „zkorumpované“ strany. Přitom je snad všem jasné, že kdyby ANO provedlo velký ústupek a například Andrej Babiš by ve vládě nebyl, vláda tady už dávno vládne s důvěrou a mezi malými stranami by nastala takřka pranice, kdo s ANO půjde do vlády. A při jejich reálné síle by jim ANO mohlo nabídnout skutečně jen drobečky.
I přes dosavadní neúspěchy Andrej Babiš dál táhne tu svou káru. Vyjednává s KSČM, s SPD, sonduje u ČSSD (respektive čeká na výsledky sjezdu) a moc bych se nedivil, kdyby tu a tam nepustil pokusný balonek směrem k ODS či KDU-ČSL (samozřejmě diskrétně bez jakékoliv medializace). Přesto je tato jeho snaha marná, protože ve svém jednání nenabízí žádné ústupky, kompromisy či křesla a pašalíky. Místo toho stále šéf ANO sní o menšinové vládě, kterou bude tolerovat buď ta či ona strana. Jména si každý dosadí sám dle aktuální situace.
Potíž je však v tom, že Andrej Babiš to nemyslí nikterak vážně ani s jednou stranou, se kterou vyjednává. Pro něj námluvy s nimi jsou jen prostředek, jak dosáhnout svého. Ostatně podařilo se mu to už jednou po volbách, když potřeboval navolit nové vedení Sněmovny a vyhnat ze Strakovy akademie Bohuslava Sobotku. Andrej Babiš by totiž byl nejraději, kdyby tu vlastně další jiné strany ani nebyly, ale bylo tu jen ANO a on, který by to všechno řídil. Do programu by dal pro každého něco a každý by pak dal hlas jemu, protože by ho jiné straně dávat nemusel. Proto volá i po většinovém systému při voleb do Sněmovny či konci Senátu jako takového. Jenže při současném složení Senátu a odhodlání současného Ústavního soudu nic takového v následujících letech nehrozí.
A aby toho nebylo málo, čas od času Babiš vypustí balonek, že by se nebránil předčasným volbám, když se mu nepodaří vládu sestavit. Je to samozřejmě velký klacek na další strany, které jsou zadlužené po uši a po příštích volbách by se nemusely ani dostat do Sněmovny. Babiš to dobře ví a proto takto brnká na jejich nervy i brnění. Problém však je, že mezi sněmovními stranami není vůle k předčasnému rozpuštění sněmovny a o dřívějších volbách nechce slyšet ani slovo znovupotvrzený pán na Hradě.
Vše tedy připomíná pokerovou hru a jen se čeká, komu prvnímu povolí nervy a hodí karty na stůl. Pokud tradiční strany vytrvají na svých pozicích a ostatní strany neudělají podraz na svůj program a voliče, bude to právě Andrej Babiš, kdo bude muset hodit ručník do ringu. Pak už to bude jen a pouze Miloš Zeman, kdo si postaví figurky na mocenské šachovnici. A hlavně, už si do toho nenechá od nikoho dalšího mluvit.
