Přestože se všichni diví, v minulých dnech přišlo jen to, co se dalo očekávat. Evropa je opět na válečné stezce s Tureckem. Pokud bude u moci v zemi půlměsíce polodiktátor Recep Tayyip Erdoğan, nelze se tomu divit. Chvíli válčí s Izraelem, pak s Ruskem, reálně s Kurdy a syrským režimem. Mezitím vydírá EU. A lepší to nebude, protože ze 4 milionů bývalých či ještě pořád současných obyvatel Turecka, kteří ale žijí v Evropě, jich část Erdoğana podporuje a vytvářejí zde „pátou kolonu“. Spory mohou mít navíc pro EU i fatální důsledky při řešení migrace.
Na území Turecka pořád přebývá kolem dvou milionů uprchlíků ze Sýrie. V roce 2015 vláda v Ankaře volně pouštěla Syřany i obyvatele jiných států na takzvanou balkánskou cestu a podařilo se ji tím vyvolat nejenom humanitární problémy, ale zasáhnout Evropu na mimořádně citlivém místě. Nejenom, že se ukázalo, že EU nedokáže chránit své vnitřní hranice, ale v rámci migračních toků se na starý kontinent dostali i radikální islamisté, včetně lidí, kteří už mezitím stihli spáchat teroristické útoky.
Turecko ví, že v tomto případě má Evropu v hrsti. Začalo proto vydírat – požaduje miliardy euro další pomoci navíc a bezvízový styk. Jinak může znovu otevřít migrační stavidla. Reálně tomu Evropa nijak zabránit nemůže a například Řecko by se tím dostalo do v podstatě bezvýchodné situace, protože mezitím jiné státy (Makedonie či Maďarsko) opevnily své hranice.
K tomu všemu v Turecku v minulém roce proběhl neúspěšný pokus o převrat a Recep Tayyip Erdoğan ještě více přitáhl otěže. Desítky tisíc lidí, od vojáků až po učitele, úředníky a novináře, skončily ve vězení. Podmínky vazby i důvody odsouzení nemají často nic společného s demokratickým justičním systémem, připomínají čistou diktaturu. Za těchto podmínek se Evropa vzpouzí udělovat Turecku další výhody. Erdoğan si ale s námi hraje jako kočka s myší, protože ví, že ho potřebujeme kvůli chaotické situaci na Blízkém a Středním východě
Jenže i on zjistil, že hájení pozic silou nikam dlouhodobě nevede. Nálady proti Erdoğanovi jsou v Evropě dnes velmi nepřátelské a na to museli s určitým zpožděním reagovat i někteří politici.
Ještě loni například Nizozemsko (společně s německou kancléřkou Angelovou Merkelovou) slibovalo Turecku, že přijme z jeho území statisíce syrských uprchlíků. Nestalo se. Pod nizozemským premiérem Markem Ruttem se pak začala houpat židle, protože do středečních parlamentních voleb jde už jen jako spolufavorit, společně s antiislamistou Geertem Wildersem. Najednou nizozemská vláda vyhošťuje turecké ministry a odmítá jim dát povolení přistát letadlem na svém území. Ankara hovoří o fašismu.
Také Německo je před volbami a demonstrace místních Turků na podporu Erdoğana nahrávají mimoparlamentní Alternativě pro Německo, která proti tomu hlasitě protestuje. Protiturecké výpady a varování proto přicházejí i od berlínského kabinetu. Už dlouhou dobu je vášnivým kritikem turecké politiky rakouský ministr Sebastian Kurz. Znepokojené je kroky Ankary také Švédsko.
Turecko a jeho prezident Erdoğan jsou ale pořád v určité výhodě, protože mají poměrně velký prostor pro manipulaci a nerozpakují se udělat cokoli. Západní státy, především Německo, Francie, Nizozemsko či Rakousko, si přitom od 50. let zvaly kvůli levné pracovní síle lidi z Turecka. Dnes jich žije i s potomky v Evropě kolem 4 milionů a to už je velká síla. Voličská i ekonomická. Ne všichni se ale hlásí k „turectví“, protože jsou mezi nimi i statisíce Kurdů, kteří pouze z Turecka pocházejí. Zejména v Německu se proto objevuje velké pnutí i uvnitř těchto komunit, což muže být pro budoucnost nebezpečné.
Evropa si tradičně s Tureckem pohrává (jednání o jeho vstupu do EU trvají desítky let) a Ankara dělá to samé. Vidíme přemety vzájemné lásky i nenávisti. I současná válka bude zřejmě zažehnána, ale situace se ve skutečnosti nezmění.
Nafukují již proto u tureckého pobřeží nové čluny pro uprchlíky? To uvidíme brzy. V každém případě je náš spojenec z NATO tak nevyzpytatelný a nepředvídatelný, že o zábavu bude jistě i nadále postaráno.
