Sportovní veřejností hýbe dopingový skandál, ve kterém se hraje o to, zda ruští atleti - či dokonce všichni ruští reprezentanti - nedostanou zákaz startovat na olympiádě. Že možná dopovali. Podobné kolektivní vylučování je ale stejně málo fair jako doping sám.
Ve čtvrtek dopoledne padlo rozhodnutí Mezinárodní soudní arbitráže (CAS): Do Ria nepoletí ani jeden Rus, jenž se podroboval antidopingovým testům v Ruské federaci.
Zpráva má dvě stránky, rub i líc. Jejím lícem jsou minimálně dvě skutečnosti. První, že někdo vydusí Rusáky. A druhé pozitivum je to, že si sportovci možná budou muset propříště dávat větší pozor, co jim jejich trenér dává za bonbóny. Že možná drakonický krok vylepší ve sportu situaci s dopingem.
Druhou, tou obrácenou stránkou mince je skutečnost, že Mezinárodní soudní arbitráž sáhla k něčemu, co považujeme za zcela nelegitimní, protiprávní a nepřijatelné: Totiž ke kolektivnímu trestu.
Kolektivní tresty neodmyslitelně patřily k socialismu i nacismu, byly součástí totalitního myšlení obou zhoubných ideologií, a měly by být nechány minulosti. Nyní k nim sportovní autority sahají v naději, že pomůže v boji s dopingem, kterým je svět prolezlý i mimo Rusko. Má to ale jeden háček: Doping je zakázaný především proto, že popírá fair play, rovné podmínky soutěžících - jednu z klíčových olympijských myšlenek. A proti fair play se svým opatřením prohřešila i Mezinárodní soudní arbitráž. I kdyby byl mezi postiženými ruskými atlety jeden jediný, který nedopoval, dopadne na něj rozhodnutí arbitráže jako nezasloužená a nespravedlivá křivda. A to je špatně.
Bojovat proti nefér hře - dopingu - je samozřejmě v pořádku. Bojovat proti němu tak nefér tresty, jako jsou tresty kolektivní, je však stejně nesportovní a proti olympijskému duchu jako doping sám.
