Při sledování předvolební televizní debaty volebních lídrů pražských voleb mne chvílemi až polévala hrůza. Kandidovat do politiky může fakt každej, i člověk s negativním charismatem.
Předvolební debata pražských volebních lídrů mi přinesla mimořádně zajímavý sociálněpsychologický podnětový materiál. Mám totiž nějaké názory - dejme tomu pravicové - a jsem schopen nalézat pravicovost a levicovost kandidátů - tedy shodu se svými názory - v rámci parlamentních voleb. Vím, zda je lepší žít na dluh, anebo šetřit. Vím, že je lepší patřit k euroatlantickému než k euroasijskému kulturnímu okruhu. Ale fakt nedokážu rozlišit, jestli je pravicový či levicový odvoz pražského odpadu. Nevím, kdo z kandidátů má pravdu, snad něco málo k otázce bezdomovectví, ale jinak jsem nekompetentní jednotlivé programy hodnotit. A tak mi nezbývá než posuzovat debatu jako souboj osobností. Jejich vystupování, konzistence výroků, argumentace, sebejistoty a podobných těžko definovatelných vstupů procesu, na jehož výstupu je představa o charismatu, věrohodnosti a důvěryhodnosti kandidátů. Dojem, zda jsem ochoten toho kterého politika akceptovat, věřit mu a dejme tomu „jít za ním“. Takže mé (čistě subjektivní) posouzení charismatu diskutujících pražských volebních lídrů dopadá následovně:
- Tomáš Hudeček (TOP 09) - kategorie sama o sobě. Tomu člověku bych nesvěřil na hlídání křečka, natož město. Charisma, které měříme v rozmezí od nuly do jedné, u něj dosahuje hodnoty minus tři celé sedm.
- Adriana Krnáčová (ANO) - to fakt Babišovi přeju. Nejlépe domů. Emotivní, agresivní, nekonzistentní v argumentaci, hostilní, překračující hranice, krásná. Jsem obdivovatel falických žen a fakt bych chtěl paní Krnáčovou jako milenku. Ale aby řídila Prahu...
- mix na močení - jakožto starší člověk jsem se byl během debaty dvakrát vymočit, vypil jsem za večer konvici zeleného čaje. Na WC jsem odcházel v momentech, kdy mluvili Jiří Payne (Svobodní), Marta Semelová (KSČM), Jakub Michálek (Piráti) a Petr Štěpánek (Trojkoalice SZ, KDU-ČSL, STAN). Bezvýrazní, šedí, nezapamatovatelní, snadno nachytatelní při neznalosti. Nuda, šeď, průměr. Jediné zaznamenání hodné: z výrazu paní Semelové nádherně čiší třídní zášť.
- dejme tomu politici - kandidáti, kteří se v průběhu večera nepředvedli jako tatrmani, zbyli jenom dva. Miloslav Ludvík (ČSSD) a Bohuslav Svoboda (ODS). Stran doktora Ludvíka - jde po Zemanovi kdysi asi o jediného politika ČSSD, kterého jsem schopen si bez problémů zapamatovat. On a docent Svoboda jediní budili dojem, že jsou intelektuálně vybaveni a informačně připraveni řídit město. Asi mi už klepe doktor Alzenheimer, začínají mi být sympatičtí sociálnědemokratičtí politici.
Takže jednoznačným vítězem debaty se stává - ať už hodnotíme sebevědomí, informovanost, argumentační schopnosti, a dejme tomu i jistou zábavnost, kterou charismatický politik potřebuje - pan Václav Moravec. Nezbývá mi než ho požádat, aby v příštích volbách kandidoval na primátora, myslím, že by Prahu uřídil i důstojně reprezentoval.
