Otázka v titulku je po výtce řečnická: kladu ji jen proto, abych mohl zcela rozhodně odpovědět: ne, ne, v žádném případě ne! Jednak by to bylo vůči tak šarmantní dámě vysloveně nevhodné, a jednak – což s tím souvisí – dnes už jsme dál než v nějakém 14. – 17. století. Jen se nemohu zbavit dojmu, že paní doktorka sama tento rozdíl dost citlivě nevnímá. Aspoň se mi to zdá vyplývat z jakobínského tažení, které vede iniciativa „Vraťte nám stát“, na níž se významně podílí, proti démonu korupce všeobecně a (nyní opakovaně) proti expremiéru Nečasovi zvlášť.
Přitom bych nechtěl přehánět, k takové dokonalosti jako v Severní Koreji jsme zatím ani zdaleka nedospěli, a nelze zapřít, že tažení proti korupci má i své pozitivní stránky: já jsem měl v minulosti např. vždycky sklon nebrat příliš vážně kritiku mccarthismu (považoval jsem ji do značné míry za bolševickou propagandu). Teď konečně chápu, jak to muselo být nepříjemné.
O co jde konkrétně? Expremiér Nečas na sebe opět upoutal pozornost bojovníků proti korupci kvůli policejním odposlechům, které, jak tomu u nás bývá, nějak prosákly do médií. V telefonním rozhovoru z 5. 1. tohoto roku sdělil vedoucí svého sekretariátu, že novoroční amnestie prezidenta Klause je „hrozný průšvih“ a že v případě jeho premiérské kontrasignace šlo o „podpis za podpis“.
JUDr. Marvanová a její přátelé podali na expremiéra trestní oznámení, neboť by mohlo jít o zneužití pravomoci úřední osoby, přijetí úplatku, podplacení a zločinné spolčení. Pan Nečas si prý byl „plně vědom škodlivého znění amnestie a svůj podpis připojil za zisk vlastní politické výhody“ (kterou představoval Klausův podpis pod vládní konsolidační balíček).
„Škodlivé znění amnestie“ je formulace neurčitá a poněkud legrační. Pan Nečas řekl do telefonu, že to byl „průšvih“. To je jistě pravda, průšvih byl zabudovaný jak v amnestii samé, tak v tom, jak se celý případ nafoukl. Prezident Klaus si chtěl na závěr svého účinkování na Hradě zjevně vyřídit účty se „soudcokracií“ za vlekoucí se procesy a naběhl přitom na vidle rozlícených bojovníků proti korupci. Jistě, byla to z jeho strany blbost: blbost ovšem zatím ještě není trestná.
A z toho hlediska by byl expremiér Nečas udělal něco podobného, pokud by ji byl zobchodoval za konsolidační balíček (což se ovšem vůbec nijak nedá dokázat; navíc pojímat prosazování vládní politiky za „vlastní politickou výhodu“ premiéra je poněkud jednostranné a účelové): byl by to totiž obchod krajně nevýhodný – ale ani nevýhodné obchody nejsou zatím ještě samy o sobě trestné.
Vypadá to, že JUDr. Marvanová a další pracují usilovně na tom, aby do budoucna bylo možné zavřít kohokoli za cokoli. To je ostatně charakteristické pro čarodějnické procesy. Ke každé správné revoluci patří rozlícení idealisté i čarodějnické procesy.
Pak jsou tu ovšem – revoluce, nerevoluce - chladnokrevní pragmatici, kterým situace, kdy je možné zavřít kohokoli za cokoli, vyhovuje. Nepotřebují ovšem zavřít kohokoli, jen podle okolností vždy toho, kdo se jim zrovna plete pod nohy. Rozlícení protikorupční idealisté velmi pomohli k volebnímu úspěchu Andreje Babiše, dokonce se zdá, že mezi nimi a nově dobytými baštami Babišova mediálního impéria (zejména Mladou frontou Dnes, viz páteční komentář Václava Dolejšího) existuje jakési tiché, ale srdečné srozumění. Spojenectví rozlícených idealistů s chladně kalkulujícími pragmatiky má ovšem háček: obyčejně nakonec dojde i na rozlícené idealisty, kteří tu situaci vytvořili. Totiž v tom okamžiku, když se i oni začnou plést pragmatikům pod nohy. Pak revoluce skončí a zavládne klid, mír a pořádek jako řemen.
Nic podobného JUDr. Marvanové a jejím přátelům nepřeji, napsal jsem to už na začátku. Ale asi mi to nebude nic platné – oni už prostě nejsou k zastavení.
