Ve foyer Nové scény Národního divadla hrají satiru o prezidentovi Miloš Ubu. Pohoršují se Zemanovi příznivci i všichni slušní lidé, protože to přece v Národním divadle (!) nejde. A jako by to nebylo dost zlé, někdo si začíná utahovat ze Zdeňka Svěráka.
Představa Národního divadla jako mramorového muzea, v němž se moc nehraje divadlo, ale zato se s patřičnou úctou klaníme bustám Eduarda Hakena, je podivuhodně zakořeněná především mezi tou částí obyvatelstva, co do divadla, ani toho Národního, moc nechodí.
Představa prezidenta jako nekritizovatelné a nedotknutelné persony, jakkoli by se sám choval se vší představitelnou nedůstojností, se poslední dobou naštěstí omezuje už jen na skalní příznivce Miloše Zemana.
Dokonce se zdá, že destrukce majestátního pojímání prezidentského úřadu bude možná největším odkazem Miloše Zemana, který zanechá budoucím generacím. Díky mu za to.
Zdeněk Svěrák se stal terčem internetové recese „Znásilnil mě Zdeněk Svěrák“. Ihned se začal ohánět žalobami, jak to má poslední dobou ve zvyku. Nejde o úroveň onoho humoru – mám za to, že podobné záležitosti budou časem přibývat. Lidí, kterým totiž Zdeněk Svěrák se svou sebestylizací do role moudrého klauna a národního umělce, celou svojí tvorbou, „laskavým humorem“, sentimentem a dalším harampádím, začíná lézt na nervy, sice ještě není tolik, jako odpůrců Miloše Zemana, ale jako by se od něj Svěrák začínal učit. A projevy uražené ješitnosti mu v zachování dobré pověsti určitě nepomohou.
A nakonec Jiřina Bohdalová. Kdysi populární herečka a držitelka státního vyznamenání, se po nedávné řidičské eskapádě pohoršovala, že se k ní policisté nechovají s patřičným respektem. „Chybí tu základní úcta. Vždyť i dřív, když jsem udělala přestupek a esenbák mi chtěl dát pokutu, tak když jsem mu řekla: "To se nestydíte, když jste vyrůstal na mých pohádkách?‘, tak mě třeba nechal jet, ale teď je to úplně strašné. Připadá mi, jako bych to všechno dělala zbytečně. V tom se vážně nedá žít." Chápu. Žít s pocitem vlastní výjimečnosti musí být vskutku děsné.
