Než budu osočena z toho, že jsem rozmazlená arogantní holka, co by si zřejmě nechala vrtat koleno pro deset korun, vysvětlím vám, proč chci v restauraci vodu z kohoutku.
Do restaurace nechodím utrácet padesát korun. Při každé návštěvě tam utrácím řádově tři stovky a víc. Mám ráda kávu a víno, a k obojímu se skvěle hodí neperlivá voda. V každé restauraci mi okamžitě nabízejí výčet deseti druhů minerálek, dvě deci za čtyřicet korun. Člověk by čekal, že za takovou cenu dostane minimálně přefiltrovanou moč Dalajlámy, ale bohužel to tak není. Jde o vodu kvalitativně většinou horší než ta obyčejná kohoutková.
Spousta hospodských mě teď bude považovat za lakomou krávu. Logicky, restaurace totiž vydělávají hlavně na obrovských maržích z nápojů. Předražené limčy a džusíky jsou ale věc, která mě neuráží a za kterou klidně zaplatím. Když ale obyčejná voda, kterou si můžu načepovat do kelímku na záchodě, stojí víc než pivo nebo víno, z principu to prostě nehodlám podporovat.
Ano, připravovaný zákon nařizuje restauracím mít v nabídce alespoň jeden nealkoholický nápoj, který bude levnější, než alkoholický. To vyřeší Kofola. Ano, počet restaurací, kde vám vodu z kohoutku bez řečí přinesou, roste. Ale nepřestanou mě fascinovat výmluvy těch, které to dělat odmítají. „Vodné, stočné,“ odsekla mi tuhle lakonicky servírka na dotaz proč pěti lidem ke stolu nemůže přinést karafu s kohoutkovou vodou. Nakonec jsme ji přemluvili s tím, že jí za půl litru vody dáme třicet korun. Připadala jsem si jak ve vietnamské tržnici.
To jsme se kvůli pitomým pár deci kohoutkovky vážně dostali do fáze, kdy zákazník uboze ukecává obsluhu, aby mu milostivě za jeho peníze načepovala vodu? Tak choď tam, kde ti tu vodu nalejou a neotravuj, říkáte si. Máte pravdu, chytré telefony už mají dokonce aplikaci, pomocí níž najdete restaurace s kohoutkovou vodou zdarma. Stáhnout si ji můžete na stránkách kohoutkova.cz. Ale opět jde o princip. Neměla by se restaurace snažit vyhovět přáním svých zákazníků? Proč má ustupovat host?
Nepotřebuji, aby číšníci metali salta a kuchař mi cestou k východu rozbalil červený běhoun. Chci jen sklenici vody v množství, které restauraci tak jako tak „seberu“ jedním spláchnutím toalety. Nežijeme už snad v době filmu Dědictví, kdy si Bolek Polívka objednával sifon bez kávy. Žijeme v době, kdy lidé rádi chodí jíst za peníze a malou pozornost a ochotu uvítají a ocení další návštěvou. Nenuťte je chodit lemtat vodu z umyvadla na WC.
