Na tom, že Viviane Readingová oznámila, že bude tlačit na to, aby bylo ve vedení evropských firem alespoň 40 procent žen pod hrozbou vážných sankcí, je divná jedna věc – že se tak stalo až teď.
Těžko říct, zda kvóty pro zastoupení žen ve vedení velkých korporací (nebo vlastně ve vedení čehokoli jiného, když už o tom mluvíme) budou mít nějaký pozitivní vliv na společnost. Čistě vědecky pro to neexistuje žádný důkaz – stejně jako pro to, že současný stav, kdy ženy nejsou kooptovány do vedoucích funkcí násilím, je lepší nebo horší než ten, který by případně nastal.
Samozřejmě nikdo nepředpokládá, že společnosti se poté, co v nich budou ženy zastoupeny, zvednou k lepším výkonům – ani to se nedá předpokládat na základě čehokoli jiného než zbožného přání. A nikdo to ani nepředstírá. Kvóty pro ženy mají jen napravit jakousi (ať už smyšlenou, nebo skutečnou) křivdu, jež je momentálně na ženách páchána.
Těžko říct, jak ta křivda ve skutečnosti vypadá – ženy v Evropě mají volební právo, víceméně úspěšně (stát od státu a situaci od situace, ale se stále většími úspěchy) bojují za rovnost platů na stejných pozicích, a pokud ženám něco skutečně brání v kariéře, pak je to především mateřství. A s tím se jaksi žádným nařízením Evropské komise nedá mnoho udělat.
Samozřejmě ne se vším, co jsem až doposud napsal, budou zástupkyně genderové rovnosti souhlasit, ale pravdou je, že jediným skutečným výsledkem tohoto opatření, jediným jeho reálným a již nyní předvídatelným dopadem bude jen větší frustrace části společnosti – tedy mužů. Situace, která může velice negativně ovlivnit společenskou náladu v celé Evropě.
Na celé téhle „čtyřicetiprocentní“ operaci je totiž jeden aspekt, o němž se příliš nemluví. Abyste ženám jejich „čtyřicetiprocentní“ šanci dali, budete ji zároveň muset někomu odepřít. A ten někdo bude stoprocentně muž. Možná lépe kvalifikovaný, třeba i vhodnější pro danou práci. Anebo také ne. Každopádně nepoužitelný.
Nedávno jsem na Facebooku diskutoval s jedním zastáncem kvót z jednoho českého média. Položil jsem mu otázku, jak by se mu žilo s představou, že to nikdy ve své redakci nedotáhne ani na zástupce šéfredaktora nebo i šéfa oddělení- protože kvóta mužů už bude vyčerpána. Jak se mu s tím pocitem bude žít? Jak se mu bude pracovat? Jaký to bude mít vliv na jeho pracovní morálku? Co si potom bude o ženách myslet?
Nedokázal mi odpovědět. Ale ta otázka se dá vztáhnout prakticky na kohokoli. Pokud vám kvóty přijdou jako dobrý nápad, mám pro vás jednoduchou otázku – vzdali byste se dobrovolně svého místa jen proto, aby ho mohla převzít žena? Teď nemyslím vaši ženu. Myslím jakoukoli ženu.
Odpověď ne je přitom v pořádku a naprosto správná. Tony Parsons, britský spisovatel, jenž ve svých úspěšných románech systematicky zkoumá svět mužů, to ve svém sloupku pro britskou edici časopisu GQ popsal poměrně přesně – v povaze mužů podle něj není primárně snaha být lepší než ženy. Ale všichni zdraví a normální muži chtějí své ženy a potažmo své rodiny zajistit. Je to něco, co máme v povaze, a je to podle Parsonse nedílnou součástí naší DNA.
Právě snaha zajistit a ochránit své rodiny je za většinou z toho, co muži dělají – od válek až po touhu uspět v kariéře. Nejde přitom o to, že by měli muži primárně vydělávat a ženy být primárně doma. Pokud muž svoji partnerku miluje, logicky bude rád, když se jí bude dařit v práci a bude šťastná.
Cílem není ženu udržet v podřízeném postavení. Ale to neznamená, že by se dokázal vzdát své touhy rodinu zajistit. Protože pokud se to mužům nepovede, mají velmi často dojem, že selhali. Ať už právem, nebo ne. Odtud je jen krůček k frustraci a jejím vybíjení a tak dále a tak podobně.
Pokud dojde k zavedení kvót, mnoho mužů o svoji šanci zajistit svoje nejbližší přijde. Budou mít dojem, že za svoji práci a svoje výsledky nejsou spravedlivě odměněni – respektive že jejich odměnu dostala žena odvedle. Což asi kvalitu života společnosti nijak dramaticky nepozvedne. Ztratit tu šanci v rovné soutěži je přitom něco úplně jiného. Víte, že jste prohrál. Že možná bude druhá šance. Že není všem dnům konec. Že se můžete zvednout a bojovat dál. Stát tváří v tvář zdi z kvót je ale něco jiného.
Žádný muž by se dobrovolně neměl vzdát šance na lepší život. Protože je to proti jeho přirozenosti. Je to proti jeho podstatě. Je to útok na to, čím je.
Kvóty mu přitom nedávají ani nic výměnou. Tady nejde o férový obchod. Už proto, že na celé téhle věci není nic férového. A právě tenhle cynismus ukazuje, o co v téhle akci s kvótami jde. Je to válka proti mužům, nic jiného.
