Anglie (někdy Velká Británie, jindy Spojené království, ale nikdy skutečná provincie Anglie) slaví a svět slaví s ní. Není divu. Anglická královna je hlavou šestnácti zemí a celého Společenství bývalého impéria a děti všude na světě se učí anglicky.
Bez globálního jazyka se už neobejde téměř nikdo. Ale i mimo společenství anglicky mluvících národů je všude kousek Anglie, tedy tam, kde se usadila demokracie a ideály osobní svobody, důstojnosti, tolerance a politického kompromisu.
A přitom si Anglie ta nejstarší parlamentní země, klidně slaví šedesátileté jubileum absolutní monarchie. Vždyť podle ústavy (nepsané) je královna jediným vládcem – je hlavou všech ozbrojených sil, jako ve starém Egyptě je hlavou státní církve a všichni obyvatelé jsou její poddaní.
To ona jmenuje premiéra a tím i vládu, bez ní nemůže kabinet fungovat ani parlament zasedat či být rozpuštěn. Královna vyhlašuje vládní program a jednou týdně naslouchá a radí premiérovi, aby věděl, co je správné a co má dělat.
A když už děti nabírají rozum (neplést s logikou) učí se ve škole, že ústavní rolí monarchy je „dobře uvážená nečinnost.“ Republika se vtělila v monarchii nebo monarchie se vtělila v republiku. Čert ví.
A všechno v Anglii, nejen to státní jako pošta, galerie, univerzity či nemocnice, ale všechno co má být nóbl, vážené a ctihodné, musí mít přídomek královský – královská je společnost zahradníků, královské jsou spolky, charity, organizace i památné rozložité duby. Královský znamená totiž také anglický, ale i starý, osvědčený a krásný.
Neboť jen to, co je staré, je skutečně milé a milované, tak jako můj starý přítel či má stará škola. Zatímco my si přejeme k narozeninám štěstí, zdraví a mnoho let života, Angličané se ohlédají a přejí si mnoho šťastných návratů.
Co to tedy vlastně ti dnešní alžbětinci slaví? Tradici, majestát státní moci, monarchii, slávu zašlého impéria nebo tu křehkou ženu, která tak dokonale povýšila státní povinnosti nad svůj osobní život? Možná tak trochu ode všeho.
Jedno je jisté, život je krátký „jsme jen trpaslíky na ramenou gigantických předchůdců“ (Edmund Burke) a jenom národ, který poslouchá své mrtvé, uctívá své velikány, svou slavnou minulost, má také budoucnost.
