Nedávno tu řešil pan Cyril Höschl dotaz čtenáře, jestli může celibát za pedofilii duchovních. Cyril Höschl uvádí nejdříve číselná data: "Opakovaně se udává, že asi 50 % kněží v celibátu žije sexuálním životem. Více než 30 % má podle některých údajů stálou partnerku (hospodyni, milenku). Podobné proporce lze vystopovat i u homosexuálně orientovaných kleriků v celibátu, jichž je větší procento než v obecné populaci. Jedna studie uvádí výskyt homosexuálních jedinců mezi americkými biskupy až 30 %, což je šestkrát až sedmkrát víc, než by se čekalo."
Jsem si jistý, že ohledně všech těchto čísel je potřeba předem vědět, že pocházejí většinou ze zahraničních průzkumů. Údaje ze Spojených států se čas od času vyskytují, u nás nikdy nikdo nic nezkoumal. Pokud měl někdo nějaká data o sexuálním životě duchovních, katolických i nekatolických, byla to nejspíš bývalá Státní bezpečnost. Ta pak dokázala podobné informace využít, stejně jako informace o alkoholismu, touze po moci a hodnostech, o ututlaných zaviněných automobilových nehodách a dalších malérech. Protože Státní bezpečnost přešla do ilegality, žádná data z ní momentálně nedostaneme.
Jako člověk, který viděl církevní praxi zevnitř i z venku, nejsem schopen říci ani přibližně, jak se věci u nás mají. Případů, že kněz celibát nedodržuje, je nejspíše relativně hodně. Desítky procent může být reálné číslo. Stejně tak ale není pravda, že ho nedodržuje nikdo. Celibát vyžaduje určité nadání, asi jako chůze po laně. Někdo to má přirozené, někdo se to naučí, ostatní spadnou na hubu. Někdo si jen rozbije nos, někdo se zabije.
Odhad, že desítky procent duchovních celibát někdy během svého života nedodrží, je nejspíš realistický. Jde o otázku míry. Předpokládám, že Michael Schumacher taky vždycky nedodržel v osobním autě povolenou rychlost, byť to od něj jakožto od profesionála a ještě akurátního Němce tak nějak očekáváme. Churchil byl alkoholik a Helmuth Kohl žrout, umělce nechme raději stranou. (Tam patří k tomu nejnechutnějšímu nikoli milenecké aféry a kolaborace s komunisty, ale to, že někteří si ani neplatili sociální pojištění a pak měli před důchodem pocit, že se má o ně národ postarat.) To nic nemění na tom, že Churchilla a umělce bereme v něčem vážně. Od duchovních se samozřejmě očekává skoro svatost a je pak v řadách ateistů velká legrace, když církevníci takoví nejsou. Oni se ale věřící taky museli v Rusku nasmát, když viděli Stalinovo heslo: "Je čas, soudruzi, skoncovat s alkoholem."
Církev by udělala nejlépe, kdyby se vrátila ke staré praxi, tak jak to nejméně polovinu své existence dělala (nejspíše ještě na některých místech o pár set let déle): nechat si duchovní obojího typu. A ty, kteří zjistí, že jim skutečně nejde, nechat být a přejít do jiného režimu. Že je život bez ženy pro některé zvláštní typy mužů přitažlivý, je poměrně pravděpodobné. Ale to nemusí být nutně pedofilové a homosexuálové, ale třeba různí psychologicky zablokovaní jedinci, kteří stále žijí pod vlivem své dominantní matky, nebo pod vlivem obrazu své dominantní matky. Pak nejsou schopni navazovat žádné normální vztahy, natož vztahy s druhým pohlavím.
Sám vím o dvou lidech, kteří někoho zneužili. Jednoho zavřeli, druhý běhá na svobodě. Nahlásit to nemůžu, protože to už nikdo nedokáže. Ale mnohem víc je těch, kteří mají jiné problémy. A ty není kam nahlásit, zvlášť když lidé, kterým bych to hlásil, jsou na tom stejně.
Církev se už nějak vyrovnala s přírodními vědami, i sociologii už bere vážně, jen s psychologií pořád nějak válčí. Církev umí excelentně rituály, ekonomiku průměrně, sexuální osvětu podprůměrně, ale personalistiku zpackala totálně.
Cyril Höschl říká na konci svého článku: "Celibát rozhodně není 'rizikové chování', ale je to rizikový faktor, zkouška, v níž obstát je věru náročnější než v běžném životě."
To je celkem přesné. Jen bych k tomu dodal, že kdo vysoko leze, z větší výšky padá. A že šéfové i lezci mají zvážit, na co síly stačí.
