Fištejn: Slibem nezarmoutíš. Ameriku ovládá nová verze komunismu, která chce měnit zajeté pořádky
Americká Demokratická strana dávno propadla totalitnímu pokušení. Čím dál více je slyšet o nadstranické organizaci Demokratičtí socialisté Ameriky, ke které patří třeba starosta New Yorku Zohran Mamdani. Co vlastně obsahuje jejich program „Dělníci si zaslouží víc!“? A jak frakce hodlá svrhnout americký kapitalismus?
Friedrich Nietzsche tvrdil, že příčinou většiny existenčních trampot je zvyklost lidí zapomínat na banální pravdy. Takovou banální pravdou, na kterou se rádo zapomíná, je skutečnost, že rozumná politická volba nikdy není rozhodováním mezi neutěšenou přítomností zasluhující změnu k lepšímu a vysněným ideálem – více méně dokonalým společenským zřízením.
Spojené státy v listopadu čekají další osudové volby do Kongresu. Postupně si zvykáme na to, že v současném světě skoro všechny volby začínají být osudové a přelomové. V systému dvou rozhodujících stran mohou vyhrát buďto Trumpovi republikáni, anebo zástupci Demokratické strany. Pokud by se republikánům podařilo udržet většinu v obou, nebo alespoň v jedné komoře Kongresu, byl by to husarský kousek, v amerických dějinách krajně vzácný. Znamenal by, že voliči nepokládají přítomnost za až tak neutěšenou a změnu k lepšímu za až tak žádoucí.
Demokratická strana již dávno není politickým domovem umírněných státníků typu Franklina D. Roosevelta, Johna F. Kennedyho nebo dokonce miláčka žen Billa Clintona. Hnutí dávno propadlo „totalitnímu pokušení“, jak zněl název prorockého díla francouzského filozofa Revela vydaného již v roce 1976. Od té doby uplynulo půlstoletí a Demokratickou stranu zcela ovládli progresisté, kteří z jejího vedení úspěšně vytěsnili obstarožní levicové liberály. Frakce Demokratičtí socialisté Ameriky (DSA) jako bájná chiméra vyžrala starou Demokratickou stranu zevnitř a vyloupla se ze zámotku jako pestrá babočka současného marxismu.
Pokud někdo považuje toto tvrzení za přehnaně příkré, měl by se neprodleně seznámit s programovým dokumentem DSA zveřejněným koncem července pod názvem „Dělníci si zaslouží víc!“. Jak je z manifestu patrno, američtí dělníci (nikoli rozplizlí „pracující“) si zaslouží okamžité zahájení budování socialismu coby prvního stádia komunismu. Pár radikálních změn bude třeba udělat bezodkladně. Uvedu jen ty nejdůležitější.
Zestátnění velkých korporací, dopravní a energetické infrastruktury, těžebních společností a přírodních zdrojů. Kdo a jak bude jmenovat nové správce, zda současní majitelé dostanou kompenzaci, to manifest neupřesňuje. Kdy jste naposledy slavili 28. říjen jako Den znárodnění?
Přechod na 32hodinový pracovní týden bez snížení platů a zaměstnaneckých požitků, větší účast odborů na řízení podniků, masivní zdanění majetků, soukromého školství a zvýšení dědické daně. Lékařská péče pro všechny zdarma, včetně neomezeného počtu zákroků souvisejících se změnou pohlaví. Bezplatné střední a vysoké školství včetně ubytování a stravování a odpuštění minulých studentských půjček. Zastropování nájmů a poskytnutí nájemníkům právního zastupování ex offo.
Zrušení pohraničních kontrol a obecně „demilitarizace hranic“, která „umožní dělníkům z celého světa volně hledat práci ve Spojených státech“. Poskytnutí volebního práva všem osobám bez amerického občanství, včetně trestaných cizinců, amnestie pro všechny nelegální migranty, jejich okamžitý nárok na práci a kompletní balík sociálních služeb.
Je jasné, že pro dosažení smělých cílů bude třeba leccos změnit v ústavním pořádku země: zrušit pár zastaralých institucí jako Sbor volitelů a Senát, omezit pravomoci Nejvyššího soudu, zato podstatně rozšířit Sněmovnu reprezentantů a tím ji připodobnit k lidovému shromáždění. Zrušit nehumánní instituci peněžní kauce tak, aby každý zatčený mohl být propuštěn okamžitě na čestné slovo. Zveřejněný manifest se sice nezmiňuje přímo o zrušení policie, avšak ve všech doprovodných dokumentech DSA je zdůrazněna nutnost skoncovat s financováním orgánů veřejného pořádku a nahradit je pouličními akčními výbory, uzavřít státní věznice a ušetřené peníze rozdat potřebným.
Co se týče zahraniční politiky Spojených států, záměry demokratických socialistů jsou vcelku logické a důsledné: radikální snížení vojenského rozpočtu, uzavření všech základen v zahraničí a návrat amerických vojáků domů, zrušení veškerých sankcí uvalených na pokrokové režimy Kuby, Venezuely a Íránu.
V polemikách nezřídka narážím na „silný“ argument: „Co se vám vlastně nelíbí na demokratickém socialismu? Nedokázal snad ve skandinávských státech, že je princip sociální spravedlnosti zcela slučitelný s volnotržní demokracií?“ Na tento levný lep odmítám skočit. Zaprvé, nic nesvědčí o nadměrné spokojenosti Skandinávců se stavem svých společností. A zadruhé, nehodlám srovnávat různé politické projekty na základě homonymicky znějících sociologických pojmů. Termínům se snažím rozumět autochtonně – tak, jak jim rozumějí lidé, kteří je používají. A demokratičtí socialisté Ameriky pojímají své snažení jednoznačně – jako pokus o odstranění kapitalistických poměrů ve své vlasti. DSA totiž zahrnují do své organizační struktury mnoho frakcí: marxistickou, leninskou, trockistickou, maoistickou, ba i stalinskou.
Frakce jménem Rudá hvězda, kupříkladu, se netají svým proklamovaným cílem – zrušit kapitalismus a na jeho místě vybudovat komunistickou společnost. Její členové mají za to, že kapitalismus je z definice nereformovatelný, a proto nezbývá než ho svrhnout násilím. Svou stranu pokládají za líheň revolucionářů z řad dělnické třídy. Usilují údajně o „vládu dělnické třídy, která převezme moc z rukou ultrapravicových republikánů a korporativních demokratů“. Jejich lexikon se nápadně hemží slovním spojením „dělnická třída“, jenže jak píše publicista Thomas B. Edsall z deníku New York Times, „zdrcující většina vedoucích funkcionářů strany a voličů podporujících její myšlenky nemají s dělnickou třídou zbla nic společného. Převládají mezi nimi zástupci vysokoškolsky vzdělané elity“. I tak socialismu nakloněná tiskovina jako NYT je nucena konstatovat, že program DSA oslovuje hlavně levicové liberály, zejména progresisty, leč dělnická třída se k němu staví příkře odmítavě.
Na začátku letošního roku DSA čítala přes 100 tisíc členů. Podle deníku Wall Street Journal Demokratická strana dnes může být vnímána jen prizmatem této frakce, jejíž letošní vzestup je největší politickou senzací sezóny. Kandidáti DSA zvítězili v primárkách strany skoro všude, kde kandidovali (naposledy tento týden v Michiganu), a čím byli radikálnější, tím větší měli úspěch. Kontrolují nyní magistráty několika velkých měst, včetně tak významných, jako jsou New York a Seattle, a četné obecní úřady.
Samozřejmě je jejich představa nadcházejícího komunismu poněkud odlišná od té klasické marxistické, neboť zahrnuje mnoho prvků převzatých ze sociálního učení islámu. Vůbec velkým překvapením sezony je nečekané poznání, že marxismus nejenže je náramně slučitelný s islamismem, ale také se s ním v mnoha ohledech dokonale překrývá. Každý islamista je svým způsobem tak trochu marxistou a každý vyznavač marxismu je v hloubi duše latentním islamistou. To je ale předmět samostatného pojednání. Každopádně přemýšlivý vzdělanec, který ze srdce přeje Trumpovým republikánům co nejdrtivější porážku v nadcházejícím listopadu, by měl mít jasno v tom, komu vlastně fandí. Pokud samozřejmě nechce vědomě vystupovat v roli Krysaře z Hamelnu.
V době mého mládí země zvaná SSSR existovala ve znamení všudypřítomného sloganu „Strana slavnostně slibuje: ještě dnešní generace sovětských lidí bude žít v komunismu!“ Do souladu se slibem byl uveden také Morální kodex budovatele komunismu. Program budovaní nového řádu byl rozepsán do nejmenších detailů na 20 let dopředu. Komunismus měl být hotov a zkolaudován k 1. lednu roku 1980. K tomu ovšem nikdy nedošlo. Další pokus se nyní chystá v Americe.
