Evropská krajní pravice si vytvořila vlastní ekosystém. A ten už dál nebylo možné ignorovat
Je to už dvaadvacet let, co nizozemský politolog Cas Mudde psal o populismu jako o „duchu doby“. A to jsme tehdy, zpětně viděno, na tu nejsilnější vlnu nacionalismu a úspěchu extrémní pravice ještě pouze čekali. Dnes se se stranami, které dřív stály na okraji, začíná spolupracovat nebo jsou minimálně považovány za normální součást stranických systémů.
V Německu se dere k moci AfD, po prezidentském úřadu ve Francii pošilhává odsouzená Marine Le Penová, ve Švédsku, v Nizozemsku, Bulharsku, Rakousku nebo Itálii už má populistická pravice bohatou vládní zkušenost. Co se v posledních letech v Evropě změnilo, že si stále nové a nové příznivce hledají autoritativní osobnosti stojící v čele extrémní pravice, kterou se dřív opovrhovalo?
Jako první vysvětlení se nabízí covidová pandemie. Ta představovala bezprecedentní krizi, jež se dotkla úplně všech. Až na jaře 2020 začalo být jasné, že předcházející výzvy, kterým Evropa čelila – ekonomické recese, migrační krize, ale taky momentální těžkosti spojené se změnou klimatu –, byly pouze slabým odvarem toho, co se může lidstvu přihodit. Nepopulární opatření zasahující životy všech načas růst populistů přeťala. Zejména tam, kde vládli a ukázali svoji pověstnou nekompetentnost. Týkalo se to Spojených států, České republiky, Slovinska nebo Bulharska.
Všude tam voliči politiky hájící „vůli lidu“ ale zbavili moci zrovna ve chvíli, kdy extrémní pravice, předtím dočasně posílená politizací migrace, našla své nové téma v odporu proti antipandemickým opatřením a očkování. To jí umožnilo zakládat nové antisystémové iniciativy. Ty se po pandemii přetransformovaly v širší hnutí nespokojenců brojících proti jakékoliv autoritě státu.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
