Macinkova válka s novináři: Levný trik pro antisystémové voliče, drahý účet pro demokracii
Ministr zahraničí Petr Macinka odmítl v minulém týdnu udělit na svém úřadu akreditaci novinářkám Zdislavě Pokorné a Noře Fridrichové. Ačkoliv je tento krok součástí jeho politicky-pragmatické strategie, omezování přístupu médií k mocným rychle povede k poklesu kvality demokracie v zemi.
Petr Macinka v minulém týdnu zapověděl dvěma novinářkám udělení akreditace na tiskovou konferenci konanou v Černínském paláci k budoucnosti českých center v zahraničí. Namísto toho je odkázal na tajemnou „tiskovou konferenci pro alternativní média a konspirační weby“, aniž by upřesnil, co má tímto svým úhybným manévrem na mysli. Podle posledního zjištění Deníku N si navíc ministr osobně pohlídal, aby tiskový odbor jeho rezortu použil jeho terminologii.
Snaha o hledání důvodu k odmítnutí zcela automatického a formálního kroku, jakým je potvrzení možnosti se na tiskové konferenci ptát, není příliš složitá. Minimálně v případě Zdislavy Pokorné z Deníku N se jedná o osobní pomstu v důsledku její investigativní práce věnované Pavlu Tykačovi, miliardářovi stojícím za stranou Motoristé sobě. Novinářek se zastaly české i mezinárodní organizace. Například Reportéři bez hranic vyzvali ministerstvo, aby zajistilo na tiskových konferencích rovný přístup všem médiím.
Macinka musel s kritikou odborné veřejnosti i ostatních médií počítat. Takový postup však pro něj skýtá řadu výhod – bohužel pro nás ostatní. Předně, lídr Motoristů tím pokračuje v budování své značky antisystémového a k elitám kritického politika. Útoky na novináře jsou pro něj výbavou, která se zařadí vedle dlouhodobé snahy omezovat pravomoci prezidenta republiky a útoků na rozhodnutí nezávislých soudů. Je to jako z učebnice autokratizace: útočte na demokratické instituce. Někdy máme tendenci zapomínat, že takovými institucemi jsou i média.
Bývalý mluvčí prezidenta Klause i jeho institutu moc dobře ví, jak komunikace s novináři funguje. Vzhledem ke své profesní minulosti si musí být plně vědom důsledků svého konání. Jako pro politika je pro něj však primárním zájmem maximalizovat volební zisk, aby v budoucnu své straně zajistil co největší možný vliv. Válkou vyhlášenou prezidentu Pavlovi Macinka rozjel projekt sbírání antisystémových hlasů, které chce získat od hnutí ANO, SPD a aliance Stačilo! Ponižování novinářů je pro něj vítaným manévrem: voličům, kteří volají po radikálním řešení, musí nabídnout něco víc než jeho konkurence.
ANO má poměrně široký voličský záběr a lovit ve vodách antisystémových voličů, kteří k němu v posledních parlamentních volbách přešli jako k jisté volbě, je pro Macinku nejtěžší. Motoristé v žádném případě nemůžou konkurovat Babišovým ekonomickým pobídkám. Jejich jedinou možností v tomto ohledu je přijmout všechno, s čím vládní hegemon přijde. „Válka vedená zprava“, kterou by Motoristé ve jménu snižování schodku státního rozpočtu pod praporem odkazu Václava Klause potenciálně mohli slibovat, je passé. Voličských hlasů nikdy tolik nepřinese, proto se jí Motoristé patrně nadobro vzdali.
Lovit zklamané voliče Stačilo! a SPD je naopak logické. Stačilo! je neparlamentním subjektem, a pokud zázračně nevystřelí vzhůru, zůstane mu nálepka věčného smolaře, který neumí rozbít skleněný pětiprocentní strop. Ze značky SPD se už odloupal nejblyštivější lak, a byť Tomio Okamura útočí na novináře také, a ještě si to pro své příznivce natáčí, jeho mobilizační potenciál s každým dalším rokem stráveným v poslanecké lavici slábne. Macinka má na rozdíl od SPD proti novinářům efektivní nástroj – brání jim v přístupu na vládní půdu. To Okamura udělat nemůže, protože se snahy o spojení své značky s vládní koalicí dobrovolně vzdal tím, když do kabinetu žádné straníky nenominoval.
Ministr zahraničí se tak poohlíží po díře na trhu, kterou by mohl vyplnit. Motoristům zbyl pouze performativní rozměr politiky – protože v některých oblastech reálný program vůbec nemají, v jiných jsou bez jakékoliv šance ho realizovat tak, aby při tom byli vidět. To v době sociálních sítí a informační pomíjivosti, kdy v tom nejhorším případě politické dění zůstane v hlavách potenciálních voličů jeden jediný den, ale není vůbec marné zaměření. Obraz o politicích a jejich stranách se dnes skládá z mikropříběhů, u kterých je potřebné, aby se v jejich hodnocení konzumenti médií postavili buď na vaši stranu, nebo proti vám. Nejhorší je situace, kdy jako politik nikoho nezajímáte. A je i těžší v nasyceném trhu z někoho nového politika udělat. Macinkovi se to povedlo, ale stalo se tak jen díky tomu, že byl ochoten kvůli své známosti dělat psí kusy škodící české demokracii.
Důkazem o tom, že si Macinka útokem na novinářky chce pomoct u antisystémových voličů, je ostatně i „odůvodnění“, které zaslal Zdislavě Pokorné. Když chce uspořádat tiskovou konferenci pro „alternativní média a konspirační weby“, není tím nejhorším nutně snaha o kádrování, kterou Motoristé tak rádi odmítali. Důležité je, že se tím Macinka vysmívá termínům, které se používaly v souvislosti s neautorizovanými publikacemi, které šířily manipulace a lži. Podobným způsobem ministr zahraničí zachází se slovem „dezinformace“. Je to nízké panáčkování vycházející ze snahy zalíbit se těm, kdo se zejména během covidové pandemie do spárů těchto pseudomédií dostali.
Dezinformační média typu Sputnik nebo Aeronet prokazatelně šířila takové příběhy, jejichž cílem bylo rozdělovat společnost. Na internetu, kde se prakticky nedá vyhnout informačnímu zahlcení, začalo být pro spoustu jeho uživatelů čím dál těžší rozlišovat klasickou novinářskou práci od smyšlenky. Pro mnohé přestalo záležet na tom, kdo je původcem informace, ale naopak sešlo na tom, zda zapadá do našeho vidění světa. Někteří politici tohoto trendu na komunikačním trhu dokázali využívat – vedle těch, kdo si s nimi během pandemie vytvořili symbiotický vztah, to byl třeba Andrej Babiš, kterému Aeronet v roce 2017 pomohl rozšířit lži o drancování lithia. Účinek? Zázračný. Takový nástroj k manipulaci veřejnosti dnes používají politici bez sebevědomí, které by standardní novinářské síto ihned rozložilo. Takoví, kteří nechtějí čelit kritickým otázkám, protože jejich cílem je vytvoření sekty v podobě politické strany. Politikem, který touto cestou jde, je samozřejmě i Petr Macinka.
Jsou ale kritičtí novináři pro kvalitu demokracie v éře sociálních sítí opravdu tak důležití? Ve skutečnosti je role těch, kdo dodržují tradiční novinářské postupy, dnes ještě důležitější než dřív. Tím, že své informace ověřují a následně postupují editorským procesům v redakcích, se totiž nejvíc odlišují od samozvaných pisálků stvořených sociálními sítěmi. Jedním z těch anonymů, který vešel ve známost v posledních týdnech, je třeba Thomas Paukner šířící informace o Deníku N nebo hnutí STAN.
Podle zprávy ústavu V-DEM jsou pokles svobody médií a útoky na novináře těmi proměnnými, které v poslední době nejčastěji zapříčinily horší klasifikaci těch zemí, které se od plnohodnotné demokracie odvracejí. Jsou tedy indikátory demokratického úpadku. Když je třeba řeč o slovenské cestě, postupy podobné těm Macinkovým jsou často zmiňovány jako příklad toho, jak se atmosféra u našich východních sousedů změnila. Vládní politici odmítají odpovídat serverům SME, Aktualit a slovenského Denníku N. Jednoduše proto, že mají pocit, že si to můžou dovolit. V polarizované společnosti totiž snadno politici podlehnou dojmu, že je za to voliči, kteří své politické oponenty vnímají jako nepřátele, nevytrestají.
Macinkův útok je tedy špatnou zprávou i pro českou demokracii. Kvůli útokům na standardní novinářskou práci se totiž s pravděpodobností hraničící s jistotou v hodnocení kvality demokracie propadneme podobně jako Slovensko nebo jiné země v regionu. Nemá cenu si nalhávat, že se nás proces autokratizace netýká. Jen jsme příliš podlehli tomu, že musí mít stejné parametry jako v Maďarsku nebo na Slovensku tím, že jsme si zpětně vydefinovali „slovenskou“ a „maďarskou“ cestu. Ani tyhle dvě ale nebyly stejné. A nebyl stejný ani polský „vzor“, když se za vlády PiS omezovaly nezávislé soudy. Česká cesta bude nevyhnutelně odlišná. Ale už je tady.
