Co když AfD zablokuje vojska NATO? Německo mění krizová pravidla, vláda se bojí proruské sabotáže
Deníky Die Welt a Telegraph zveřejnily v minulém týdnu informaci, že německá vládní koalice chystá úpravu krizových pravidel v případě napadení země Ruskem. Obranyschopnost země by totiž mohly v příštích letech narušit sabotáže vedení východních regionů v případě, ujme-li se v nich moci proruská AfD.
Německé bezpečnostní složky se variantou útoku Ruska na některý z členských států NATO zabývají se zvýšenou intenzitou minimálně od začátku války na Ukrajině. V minulých měsících jsme od západních sousedů slyšeli varování před invazí do Pobaltí i hybridními operacemi na území Polska. Vysílání dronů na linii dotyku i dopad rakety nedaleko polského Lublinu, u vesnice vzdálené od německého Görlitzu zhruba 700 kilometrů, naznačují, že hrozba je reálná.
Zahraniční politiku a obranu celého Německa má samozřejmě na starosti spolková vláda sídlící v Berlíně. Některé praktické, operativní kroky však nutně vyžadují spolehlivou aplikaci na úrovni každé spolkové země. Berlín tak nařizuje, policista či hasič například v Braniborsku ale vykonává. Jednotlivé spolkové země pod sebou mají policii, ochranu civilní infrastruktury, kontrolují průjezdnost tunelů a mostů, spravují některé silnice a vydávají dodatečná povolení pro přejezd těžkých vozidel. Některé legislativní kličky jsou navíc docela složité – jde-li o průjezd vojsk, dostane se na scénu nejen zemská vláda, ale také schválená pravidla NATO, která Německo slíbilo implementovat. Možný koordinovaný odpor na regionální úrovni ale ani tato pravidla přetlačit nedokážou. Souhrnně stávající legislativa umožňuje velkému státu počítat s tím, že se jeho nařízení budou vykonávat na nižších úrovních. Konkrétně – bez rychlého zapojení spolkových zemí by se vojska Severoatlantické aliance, která by se v případě napadení NATO musela dát rychle do pohybu a nevyhnutelně by musela přejet Německo, mohla zdržet.
To rozhodně není nic, co by kdokoliv, kdo s Rusem v takové situaci začne bojovat – v tomto případě především Polsko – chtěl slyšet. Přesto k sabotážnímu jednání může dojít ve chvíli, ujme-li se moci v jakékoliv ze spolkových zemí proruská AfD. Ta si brousí zuby na podzimní úspěch v Meklenbursku-Předním Pomořansku a Sasku-Anhaltsku. A to, že se bude podílet na vládnutí, není vyloučená varianta.
AfD na všech úrovních, včetně stranického vedení, udržuje s Rusy kontakty. Usiluje o zrušení protiruských sankcí, žádá návrat dob, kdy země byla zcela závislá na dovozu ruské ropy a plynu. Volá po tzv. mírovém řešení války na Ukrajině, přičemž by ale mír měl vzejít z vůle ruského vládce Vladimira Putina. A jakoukoliv hrozbu z východu trpělivě bagatelizuje.
Snaha zabránit tomu, aby AfD posílala tajné informace rovnou do Moskvy, se v Německu projevuje už nějakou dobu. Na konci loňského roku informoval deník The New York Times o tom, že poslanci strany zahlcují německý parlament interpelacemi s žádostmi o vyzrazení citlivých informací týkajících se armádní strategie, vojenské logistiky a obrany kritické infrastruktury. AfD od roku 2020 vznesla v Bundestagu celkem 7000 dotazů, po vládě chtěla například vyzrazení přesných tras posílání zbraní a vojenského materiálu na Ukrajinu nebo detaily o podpoře raketových útoků do ruského týlu. List si povšiml toho, jak prostřednictvím opakovaných dotazů směřuje k cíli shromáždit bezprecedentní množství utajovaných skutečností. Podobně se pak chovala i její regionální reprezentace – podobné dotazy směřovaly i na vládnoucí politiky v Braniborsku a Durynsku.
Právě z tohoto důvodu se snaží kabinet Friedricha Merze hledat způsoby, jak případně hladký průjezd vojsk NATO do Polska zajistit i přes možné obstrukce. Na začátku července spolková vláda vydala usnesení, ve kterém kritizovala, že „převážně studenoválečná podoba legislativy již zcela neodpovídá současným technologickým možnostem a hrozbám“. To je z velké části pravda – velkou část paragrafů upravujících funkci armády současná reprezentace zdědila z doby rozdělené země, kdy se především dbalo na to, aby vojenská síla nenabobtnala podobně jako za nacismu.
Co ale vláda může s nastalou situací dělat? Jednou z možností je zpřesnění zákonného vymezení hrozby. Podle kritiků je jeho dosavadní podoba příliš vágní a přátelům Ruska může dát příležitost k hádce o slovíčka. V případě povolení přejezdu těžké vojenské techniky se pak uvažuje o centralizaci nebo minimálně snaze stávající systém několika povolení zpružnit. Zemské vlády by také musely Berlín koordinovaně informovat o bezpečnostní situaci. Právě to pravděpodobně bude stát v jádru nové snahy o reformu – implementace nařízení se přesune pod jinou, již existující kapitolu zákona o pověřené státní správě. Takovou, která vyžaduje od centra zpětnou kontrolu. A především – většina kroků by nově mohla podléhat přísně stanoveným časovým lhůtám, které by zdržovací taktiky proruských politiků limitovaly.
Týká se taková hrozba i jiných stran? Někdo by totiž mohl namítnout, že na východě v některých případech vládne nebo vládla Die Linke, strana, kde proruské postoje také nebyly výjimečné. Navzdory kritice protiruských sankcí i podobné „promírové“ rétorice nahrávající Rusku však nejsou zaznamenány ani kontakty některých členů vedení s Moskvou, ani nadměrný počet podezřelých dotazů žádajících vyzrazení informací, které jsou „v režimu“. Obezřetnost je však na místě i zde, stejně jako v případě proruské BSW Sahry Wagenknecht.
Je třeba poznamenat, že stávající legislativa není jen pouhým produktem přebujelé německé byrokracie, se kterou má země své bohaté zkušenosti. Je spíš jednou z podob pojistek, které zastřešuje samotná podoba německého poválečného federalismu. Cílem je zabránit koncentraci moci i zneužití armády pro vlastní válečné štvaní. V 50. letech – a ano, skutečně z těchto dob část nařízení je stále v platnosti – se kyvadlo mohutně zhouplo směrem k decentralizaci. Nová doba však vyžaduje nová opatření.
Je nade vší pochybnost, že je hrozba reálná. A uvědomuje si to i Německo, které dlouhá léta s Ruskem čile rozvíjelo obchod a postavilo svůj ekonomický model na tom, že se s východním mocnářstvím musí za každou cenu mluvit. V roce 2010 publikovali ministři zahraničí obou zemí společný text v listu Frankfurter Allgemeine Zeitung. Napsali: „Shodneme se na tom, že bezpečnost jednoho národa nelze zaručit na úkor jiného. Bezpečnost jednoho národa závisí spíše na tom, zda se jeho sousedé mohou spolehnout na nejvyšší možnou úroveň bezpečí“. Tehdy Guido Westerwelle a Sergej Lavrov společně deklarovali položení základů pro dobré evropsko-ruské vztahy. Jedna ze stran však tento závazek vyměnila za válečné zločiny, vraždění dětí a bombardování měst sousední země. Povinností Německa je ale nyní udělat maximum pro to, aby byl závazek dodržen aspoň z jeho strany.
