Vzkříšení NDR jako předvolební zbraň. Kampaň AfD na východě Německa budí emoce i zájem prokuratury
Už jen pár týdnů zbývá do regionálních voleb na východě Německa. Ty ukážou, jestli si v zemi poprvé od druhé světové války sáhne extrémní pravice na moc. AfD, které jde o hodně, se snaží v rámci předvolební kampaně zaujmout hlavně populistickými sliby. Nově ale na mítinku v Sasku-Anhaltsku nabídla velkou dávku „ostalgie“ i ostré vtipy zesměšňující násilí na politicích.
Asi nikdo nečekal, že se záběry z předvolebního mítinku AfD v osmdesátitisícovém městečku Dessau-Rosslau v srdci východního Německa stanou virálními. Na vině jsou však nejen politici této strany, ale především pak moderátor Uwe Steimle, známý kabaretní herec.
Toho si Ulrich Siegmund, čelní kandidát AfD v regionálních volbách v Sasku-Anhaltsku, a předseda strany Tino Chrupalla nevybrali pro roztleskávání publika náhodou. Steimle léta působí v Drážďanech jako herec, věnuje se třeba imitování posledního východoněmeckého komunistického lídra Ericha Honeckera a je známý tím, že se do jeho výstupů propisuje „ostalgie“, tedy stýskání po komunistických časech v někdejší NDR. Není bez zajímavosti, že Siegmund byl kdysi na východě poslancem za radikálně-levicovou Die Linke a v politice proslul hlavně svými protiamerickými názory. V době migrační krize se však začal objevovat na akcích xenofobního hnutí PEGIDA. To ho přivedlo k podpoře AfD, dle mnohých dnes nejsilnější strany s jasnou východoněmeckou identitou.
Co se vlastně na mítinku stalo? Vedle politických proklamací Steimle komentoval nedávno zveřejněný umělecký portrét bývalé kancléřky Angely Merkelové. Ta na něm stojí, dle něj proto, že „tuší, že si brzy půjde sednout“. Svůj ostrovtip si vybrousil i na kancléři současném, když řekl, že „když vidí Friedricha Merze, ptá se, kde je Stauffenberg, když ho nejvíc potřebujeme“. Hrabě Claus von Stauffenberg byl v roce 1944 jedním ze strůjců atentátu na Adolfa Hitlera, a každému je tak jasné, kam herec poznámkou mířil. Ostatně – právě díky tomuto výroku už se o něj zajímá místní prokuratura.
Sociální sítě ale oběhla zejména krátká sekvence ze samotného konce předvolebního shromáždění. Na ní herec začíná se zpěvem východoněmecké hymny z komunistické éry, oba přítomní politici AfD se k němu ochotně přidávají stejně jako většina publika. Zpětně Steimle uvádí, že mu imponuje především text, který mluví o rovnosti, sjednocených Němcích a „povstání z ruin“, odkazující ke stavu území po druhé světové válce. Chrupalla však následně vyzývá i ke zpěvu „celoněmecké“ hymny.
Co může být pro jedny nekorektní humor odkazující ke „starým dobrým časům“, může být pro jiné v případě prohlubující se polarizace a radikalizace ve společnosti varovné. V každém případě ale celý průběh mítinku poukazuje na to, co nemalé části veřejnosti na východě konvenuje a z čeho AfD mohutně těží. „Ostalgie“ už dnes není jen stýskání si po komunistické minulosti. Ostatně pamětníků, kteří za železnou oponou prožili většinu života, neustále ubývá. Jedná se o znovubudování svébytné identity, která v komunistické éře a příslušnosti k „východu“ sice vidí své kořeny, avšak dál se konstruuje spíš na tom, co se v Německu děje dnes. Lidé všeho věku – nejen nejstarší -, se k minulosti upínají tak trochu dohromady se vzdorem proti západním Němcům, u kterých mají stále pocit, že se na ně dívají skrz prsty a spíš jako na zaostalou rezervaci. Je to do jisté míry začarovaný kruh – i mnoho lidí na západě země má tendenci zjednodušovat a když vidí ve východních regionech čtyřicetiprocentní preference AfD, viní je z toho, že se do velké míry i díky nim radikalizuje celá země. Spirála vzájemného odcizení se tak dále roztáčí a už má dávno i jiné dimenze než rozdíl v ekonomickém výkonu nebo vnímání kvality života. I Steimle, mimo jiné, je produktem toho, že toto štěpení je i kulturní.
AfD, která má ambici stát se „lidovou stranou“ s masovým členstvím a napříště i aktérem, který bude vládnout celému Německu, kvas, o kterém si mnoho politiků na západě myslelo, že už dávno neexistuje, velmi správně rozpoznala. Především na východě strana prohlubuje své vazby na společnost, zakládá další a další místní sdružení a bojuje o místa v lokálních zastupitelstvech. Mainstreamovým stranám to dělá těžkou hlavu. A jsou to nejčastěji pravicoví politici z CDU většinou na těch nejnižších úrovních, kdo čím dál častěji mluví o tom, že by se s AfD mělo do budoucna spolupracovat. Sasko-Anhaltsko a Meklenbursko-Přední Pomořansko, dvě země na východě, kde se bude počátkem září volit, mají být pro AfD vstupenkou do elitního klubu vládnoucích. A vzhledem k tomu, že v tuto chvíli všechny středové strany na centrální úrovni spolupráci s AfD odmítají, je cestou k tomuto cíli uhrát co nejlepší výsledek. Pak by koaliční partner nebyl vůbec potřeba.
Každá akce ale vyvolává protireakci. AfD na východě čelí masivnímu odporu občanské společnosti. Jeho těžiště ale leží v aktivitách levicových stran a čím dál více se opírá o radikálně-levicovou Die Linke, která se profiluje antifašisticky a sbírá voliče umírněným SPD a Zeleným. V Sasku-Anhaltsku se ale v posledních týdnech také rozběhly velké crowdfundingové programy pod hlavičkou „NoAfD“, které chtějí vést kampaň za znevěrohodnění této strany.
AfD se přitom ani s rostoucí podporou neloučí se svoji radikální podstatou. Naopak, poslední sjezd v Erfurtu ukázal, že se extrémistům podařilo prodrat i do samotného vedení strany. Na východě v programu nabízí rozšíření detenčních kapacit, štědré příspěvky pro nově narozené děti a zastavení financování neziskových organizací, včetně těch angažujících se v pomoci sociálnímu systému. Ve své komunikaci, včetně mítinku v Desslau-Rosslau, pak návrat „starých dobrých časů“. Hluboké rozdělování německé společnosti, včetně toho na ose západ-východ, tím ale vesele pokračuje dál.
