Češi jsou na spojeneckém ocasu NATO, naše pozice je slabá. Řeší se ale bizarní spor Pavla a Macinky
Bizarní spor o to, kdo povede českou delegaci na summitu NATO v Ankaře zastírá podstatné věci, které se na akci budou řešit. Američané sice dají v Turecku kartáč zemím, a Česko mezi ně patří, které neplní své závazky, ovšem to se odehraje na okraji. Jednat se bude hlavně o posílení evropského pilíře aliance, o další pomoci Ukrajině, penězích na vojenské zakázky a posílení a změnách v obranném průmyslu. Kromě posledního bodu má Česká republika v ostatních oblastech slabou vyjednávací pozici.
Někteří členové NATO se kvůli domácí politické situaci a nevábné fiskální realitě potýkají s vyššími výdaji na obranu. Česká republika, Slovinsko a Albánie závazek dvou procent HDP na obranu neplnily ani loni. Španělsko to sice horkotěžko dělá, ale nechce se mu do toho. A ve Velké Británii kvůli nedostatku peněz odstoupil i ministr obrany. V Ankaře to bude řešit především americká delegace, ale protože loňská deklarace ze summitu v Haagu říká, že plnění finančních závazků se bude komplexně vyhodnocovat až v roce 2029, nebude to podstatou akce. Česká veřejnost ale z nesmyslných sporů prezidenta Pavla, premiéra Babiše a ministra zahraničí Macinky mohla mylně nabýt dojmu, že se v Ankaře bude nějak zvlášť řešit náš rozpočet. Nebude. To jen my si doma vyřizujme nějaké účty.
Dá se sice čekat, že v Trumpově zpovědnici se chviličku budou nespolehliví spojenci kát za nízký obranný rozpočet a že americký prezident dá kartáč těm, co neplní závazky, ale žádná konkrétní větší diskuse o českých penězích na oficiálních fórech summitu nebude. Proč by tedy problém lépe vysvětloval Pavel nebo Babiš? Spojencům je ukradené, kdo tam za Česko bude sedět. Navíc na to v Ankaře nebude ani prostor a čas. Uskuteční se neformální večeře a druhý den se proběhne oficiální formální jednání, které má trvat několik hodin. Jenže členských států je 32, proto na vysvětlování zbude čas pouze na méně důležitých okrajových jednáních ministrů zahraničí či obrany.
Takže o čem se bude především na nadcházejícím summitu hovořit?
O tom, že musí být posílen evropský pilíř NATO. Protože Trump to tak chce a má pravdu. Před několika dny se sešli lídři skupiny K5 (Německo, Francie, Itálie, Velká Británie a Polsko) a zavázali se k tomu. Odhodlání v tom vykazují i skandinávské a pobaltské země, Rumunsko či Nizozemsko. Ústředním bodem deklarace, která má být v Ankaře podepsána, má být úsilí Evropy převzít větší odpovědnost za odstrašování a obranu kontinentu, zatímco se Amerika zaměří na jiné priority a hrozby, například na Čínu.
Co přesně v tomto případě nabízí Česko? Před lety slíbilo spojencům vybudovat těžkou brigádu, která ale pořád neexistuje. To nikde neobhájí ani prezident Pavel, ani premiér Babiš. Je to selhání několika vlád a celé politické reprezentace. Kumulovaný dluh na české obraně mezitím podle analýz expertů vystoupal na 175 miliard korun. Jak ho doženeme? Nijak. Další otázkou proto je, k čemu se zavážeme v budoucnosti, když mnohé věci trvale neplníme.
Dalším bodem ankarského jednání bude pomoc Ukrajině. Tento bod bude předmětem sporů. Amerika z pomoci couvá, ale zbraně a zpravodajské informace naštěstí Ukrajincům dál dodává. Pak jsou země, které oficiální státní vojenskou podporu Ukrajině odmítají – například Slovensko, Maďarsko či Bulharsko. Některé ale umožňují prodej zbraní soukromým firmám. To dělá i Česko. Babišova vláda ale přestala dávat veřejné peníze na známou muniční iniciativu. Jenže tajemník Rutte, Američané i velké evropské státy chtějí její pokračování. Tím byla česká vláda v podstatě donucena, aby v koordinaci iniciativy pokračovala. Že by ale z toho byla nadšena, to nikoli. A každý spojenec to ví.
Existuje také program PURL (Seznam prioritních požadavků Ukrajiny), což je mechanismus pro zadávání zakázek, který Ukrajině poskytuje vojenské vybavení z amerických vojenských zásob. Připojilo se do něj 25 zemí. Česko nikoli.
Důležitá bude na summitu i prezentace všech spojenců masivně investovat do protivzdušné obrany a dronů, hovoří se také o revoluci v obranném průmyslu, i když vzájemná spolupráce evropských zbrojovek někdy drhne. Na summitu mají být podle diplomatických zdrojů, které citoval web Politico, slíbeny desítky či stovky miliard dolarů na nové zbrojní kontrakty a další zvýšení výroby zbraní. Tajemník Rutte se chce na summitu zaměřit na tyto otázky i proto, že hledal nějaké sjednocující téma, které by pomohlo zamaskovat některé vnitřní rozpory v alianci.
Zásadní pro průběh summitu bude, v jaké náladě přiletí Donald Trump. Ten už avizoval že si váží silného a vlivného tureckého prezidenta Erdoğana a možná s ohledem na hostitele nebude tolik řádit.
Navíc mistrem v posluhování americkému prezidentovi je generální tajemník NATO Mark Rutte, který se na akci pečlivě připravuje a chce, aby byla Ankara poselstvím „jednoty“. Nechce žádná překvapení a žádné veřejné projevy neshod. Uvidíme, zda se mu to povede.
Rutte kvůli tomu ve středu 25. června navštívil Trumpa a v Bílém domě spolu ladili noty na summit. Tajemník aliance u toho zase mazal „tátovi“ (tak Trumpa nazval loni) med kolem pusy. Minulý rok americkému exhibicionistovi, který správně peskuje spojence za nedostatečné vojenské schopnosti a málo peněz, které léta dávala Evropa a Kanada na obranu, dojednal slib, že obranné výdaje členských zemí aliance stoupnou u všech do roku 2035 na 3,5 procenta HDP a k tomu půjde ještě 1,5 procenta na věci s tím související. Trumpa tím na chvíli ukojil. Ale jen na chvíli.
Teď mu měl slíbit, že spojenci na summitu řeknou, že budou daleko více utrácet za americké zbraně, že to zajistí pro USA další pracovní místa a že Evropané se konečně probudili. Prostě, že se polepší. Taťka Trump kýval hlavou, neodpustil si ale poznámky na špatné spojence, kteří mu nepomohli ve válce s Íránem. Ale pochválil Polsko a prezidenta Nawrockého, protože Poláci investují vzhledem k HDP nejvíce ze všech zemí NATO. Trump se již nějakou dobu v případě obrany pozitivně vyjadřuje i o Rumunsku, Pobaltí a skandinávských zemích. Česko v žádných podobných diskusích, kde by nás někdo takto oceňoval, nefiguruje. Naopak, američtí velvyslanci, zástupci Trumpa, nás kritizují.
Spor o to, kdo povede naši delegaci v Ankaře zahltil na několik měsíců český mediální i veřejný prostor. Kdekdo se předháněl v tom, aby zdůvodnil, zda naše problémy v Turecku vysvětlí lépe prezident Pavel, nebo premiér Babiš. Jenže ve skutečnosti je jedno, kdo bude Českou republiku zastupovat. Ocitli jsme se v rámci NATO vlastní vinou na spojeneckém ocasu. A tam se cokoli vysvětluje těžko.
