Klaus za hvězdu a Okamura do počtu. Na kongresu AfD se štvalo proti EU a zlehčovala nacistická rétorika
Německé AfD v posledních měsících nebývale roste sebevědomí. V průzkumech preferencí se stabilně drží na prvním místě a k tomu se blíží podzimní zemské volby, které hlavně na východě s velkou pravděpodobností s přehledem vyhraje. V této atmosféře její poslanecký klub na půdě německého parlamentu na prahu prázdnin pořádá svůj první „kongres o demokracii“, kde se diskutuje o svobodě slova a právním státě. Akci, na které vystoupili jako čestní hosté bývalý prezident Václav Klaus i předseda sněmovny Tomio Okamura, navštívil i Reflex.
Zatímco venku padají teplotní rekordy, nový německý je nyní 41,3 stupně, příznivci, němečtí poslanci i zahraniční hosté, které spojuje podpora AfD, se scházejí v klimatizované moderní budově Paula Löba, která je součástí komplexu Bundestagu. Je pojmenovaná po významné postavě německé meziválečné politiky, sociálním demokratovi, který byl dlouhá léta předsedou Říšského sněmu. Prakticky po celou dobu, co zemi ovládali nacisté, byl mučen ve věznicích nebo koncentračních táborech. Může se tak zdát jako historický paradox, že právě v těchto prostorách dnes zazní mimo jiné i relativizace pojmů spojených s hitlerovskou diktaturou.
AfD je v každém případě už několik měsíců nejsilnější německou politickou stranou. V posledních průzkumech atakuje hranici 30 procent, zatímco vládní CDU, která ovládá kancléřství, o několik procent zaostává. V zemi je cítit „blbá nálada“ a voliči se od koalice vedené Friedrichem Merzem dál odklánějí. Pro jedny totiž příliš otálí s klíčovými ekonomickými a sociálními reformami, které jeho vláda při nástupu před více než rokem slíbila. Pro jiné je zase pokračováním marasmu, který mají spojený s vládou centristů, kteří se dlouho zdráhají být v politice odvážní. Rozšiřující se skupiny nespokojených se stále víc odhodlávají k volbě radikálů. A značná část z nich má pocit, že má konečně Alternativu s velkým A.
Na akci pořádanou v parném dni na parlamentní půdě přišly dva typy návštěvníků. První by se dal na první pohled jen velmi těžko odlišit od těch, kdo v Praze chodili na Vrabelovy či Rajchlovy demonstrace. Jde o ženy i muže, byť mužů bychom napočítali nepatrně víc, ve středním a vyšším věku, kteří se zajímají o dění kolem sebe a po hlubší debatě by u nich šel vysledovat moment, kdy se radikalizovali. U většiny z nich to bylo během covidové pandemie, kdy začal stát zasahovat do jejich života bezprecedentním způsobem. Tu a tam je tento fakt patrný i z diskusí, které mezi sebou vedou venku ve frontě. Vyměňují si však názory i na to, co podle nich dělá současná vláda špatně a k tomu se posmívají termínům, kterými je označují jejich političtí oponenti. Jednoho z nervózně vyčkávajících návštěvníků třeba rozlítí dotaz otráveného mladíka z ochranky budovy, který se ptá, kdo z hloučku „jsou ti od AfD“. Na to přijde rozčilená odpověď: „Od AfD? Co takhle pravicoví extrémisté, neonacisté? My jsme občané, pane!“ Právě toleranci a respekt k odlišným názorům většina z příchozích zmiňuje jako to, čeho se podle nich v politice už nedostává. V dusném počasí se tak kvůli nepatrné slovní potyčce toto téma stává o něco důležitější než diskuse o včerejší německé prohře na fotbalovém mistrovství světa.
Nejsilnější aplaus
Druhou příchozí skupinou byli přímo politici spojeni s nejsilnější německou opoziční stranou. Akci pořádá její poslanecký klub, rozumí se tedy automaticky, že její parlamentní osazenstvo přijde své lídry i zahraniční přátele podpořit. Zatímco návštěvníci „z ulice“ jsou požádáni, aby obsadili místa, kde můžou sledovat vystoupení svých oblíbených politiků na velkoplošných obrazovkách, poslanci a regionální politici jsou směřováni, aby si sedli doprostřed. Od nich se totiž čeká nejsilnější aplaus.
A byli to hlavně dva lidé, kdo se mohutného potlesku skutečně dočkali. První byla předsedkyně strany Alice Weidel, která byla hlavní tváří kampaně před loňskými parlamentními volbami. Ve svém projevu si postěžovala na to, že demokracie v pojetí současné německé vlády znamená, že „je kritika umlčovaná“, přičemž „celý proces probíhá skrz delegitimizaci politických oponentů“. Za nejhorší označila „morální soudy“, kterými rozumí odsudky, jimž jsou vyznavači opačných názorů podrobeni. V souladu s názvem své strany ale vidí alternativu – „opozici k liberální demokracii, odvážné novináře a občany“. I na tomto je vidět znatelná změna oproti roku 2013, kdy strana vznikla. Zatímco na počátku se projevovala jako „alternativa“ k Evropské unii, jež zachraňuje krachující státy na jihu, dnes je alternativou k celému současnému politickému systému.
Klaus na scéně
Druhým politikem, který může být s odezvou publika nadmíru spokojen, je bývalý český prezident Václav Klaus. Ten se stal největší hvězdou konference. Jeho projev se zatajeným dechem poslouchali všichni přítomní a jeho obliba se odrazila i v tom, že jeho myšlenky citovali i další řečníci. Ostatně, moderátor mu při představování připomněl jeho výrok z roku 2017, kdy řekl, že „kdyby byl Němcem, volil by AfD“. Klause strana vnímá jako předního ideologa euroskepticismu a také jako přítele, který jí fandil ještě v době, kdy měla ve veřejných shromážděních o mnoho slabší zastoupení. Klaus vystřihl svůj klasický projev, ve kterém své hlavní teze rozdělil do několika bodů a neopomněl zkritizovat českou i německou vládu.
Na začátku proslovu se bývalý prezident dokonce dopustil i vtípku. Chvíli to vypadalo, že jeho promluva bude trochu kratší než obvykle, když prohlásil, že „Weidel a Chrupalla ve svých úvodních projevech řekli už všechno, a nemám moc, co bych doplnil“. Přesto pěkně po klausovsku poskytnutého prostoru využil. Postěžoval si, že AfD je "déminozována a tato démonizace je zcela falešná“ a doplnil, že „dnes nejde jen o svobodu slova, ale taky o zdraví, budoucnost našich dětí a vnuků, a dokonce i samotnou existenci národa“. Jak je u něj zvykem, zaměřil se především na útoky na Evropskou unii, kterou několikrát přirovnal ke komunismu. A jak podotkl, komunismus pro něj není teoretickým konceptem, ale realitou, ve které značnou část života strávil. Kritizoval také Evropskou unii za údajnou snahu o centralizaci a unifikaci a řekl, že „v supranacionální unii, impériích a říších není prostor pro reprezentaci lidí“. V souladu se svou politickou kariérou se zastával i pluralitního systému politických stran, který je dle něj v ohrožení a uvedl, že „oficiální státní ideologií současné německé vlády je zelená ideologie“. Tedy klasický Klaus se vším všudy, včetně potlesku vestoje.
Okamura? Nezájem...
Značně vlažnějšího přijetí se dostalo předsedovi SPD Tomiu Okamurovi. Ten na konferenci vystoupil jako předseda českého parlamentu. Je však zároveň také lídrem strany, která s AfD zasedá v Evropském parlamentu ve stejné frakci Evropa suverénních národů. Nikdo z uvaděčů však tento fakt při jeho představování nezmínil. Okamura na rozdíl od Klause přijel do Berlína bojovat především české bitvy. Publiku se pochlubil, že je trestně stíhaným politikem, kterému hrozí několik let vězení za názor v podobě plakátů s nápisem „STOP migračnímu paktu EU“. Před přáteli však taktně nezmínil, jaký obrázek daný nápis ve zmíněné kampani doprovázel. Postěžoval si dokonce i na Ústavní soud, na který se jeho strana chce ve sporu obrátit. Uvedl, že SPD bude bojovat, a to i přes to, že ústavní soudci jsou v České republice voleni senátem ovládaném opozicí a jmenovaní prezidentem republiky, který je též lídrem opozice. Guláš si pak navařil nejenom tím, že za pouze malého zájmu publika ventiloval své domácí a zde nesrozumitelné frustrace, ale taky tím, že o dvě věty dál mluvil o perzekuci opozice, tentokrát té německé. V pojmech „vláda“ a „opozice“ tak udělal i zbytkům posluchačů trochu chaos.
Okamura také zalitoval toho, že AfD nemá zastoupení ve vedení německého parlamentu, což je podle něj důkazem o tom, že jí státní moc upírá práva. Připomněl, že jeho straně se něco takového v předchozím volebním období dělo taky, a přihodil fórek o tom, že „česká SPD není německá SPD a se sociálními demokraty nemáme nic společného“. Obligátně také zaútočil na „pokřivené ideologie“, mezi které počítá především progresivismus.
Ruská propaganda
Kromě dvou českých politiků a vedoucích představitelů AfD na konferenci vystoupil i poslanec s českými kořeny Petr Bystroň. Stěžoval si na vlastní neblahé zkušenosti s nepřátelskými médii, přičemž pro demokracii jsou podle něj klíčoví ti novináři, kteří říkají a píší pravdu. Varoval naopak před perzekucí alternativních médií, které ale mají ve společnosti stále silnější slovo. Bystroň se stal jedním z hlavních aktérů investigace velkých evropských novin před volbami do Evropského parlamentu v roce 2024. Během předvolební kampaně tehdy skupina novinářů čítající i žurnalisty z českého Deníku N nebo německého Der Spiegel odhalila, že Bystroň za úplatu pomáhal šíření ruské propagandy v Evropě. Během kampaně se ho strana načas zbavila, po volbách její akce ale obráží dál.
Značnou pozornost připoutal i projev Hanse-Georga Maaßena, který byl v letech 2012-2018 šéfem německého úřadu na ochranu ústavy, místní obdoby BIS. Ten se po svém odchodu začal angažovat jako přítel radikálně-pravicových stran, a na úvod svého vystoupení neopomněl pozdravit „agenty a špicly, všechny své bývalé kolegy“. Téměř polovinu jeho projevu zaplnila kritika protiruských sankcí, které podle něj víc škodí Německu než Putinovi. Tato agenda se mimochodem na konferenci objevila několikrát. V zemi je zrušení sankcí, které jsou důsledkem Putinovy agrese na Ukrajině, mnohem silnějším tématem než v České republice.
Závan nacismu
Varovná byla také relativizace pojmů spojených s nacistickou minulostí, která, zaznívá-li v Berlíně, je i v horkém počasí mimořádně mrazivá. Někteří řečníci si dělali legraci z obviňování svých spolustraníků z hajlování a tvrdili, že v gestikulaci jen nepřátelská média vidí to, co tam vidět chtějí. Bývalý šéf rozvědky se pak rozpovídal o „Wannsee 2.0“ a shazoval to, jakou konspiraci média vidí v setkání pravicových extrémistů z roku 2024, kde se řešilo téma tzv. remigrace – tedy plánované vystěhování cizinců z Německa.
Do agendy konference však zasáhla i aktuální celoevropská témata. Jako jedno z nejnaléhavějších řečníci zmiňovali schvalování Digital Service Act (DSA), implementace evropské legislativy, která má dle příznivců zvýšit ochranu na internetu, dle kritiků je však cenzurním opatřením. A zatímco němečtí politici se předbíhali v tom, kdo zákon zkritizuje nejvíc, česká SPD si v legislativním procesu na národní úrovni hledá aspoň pozici, ve které ho bude moct spolu s vládou schválit a neztratit přitom tvář.
Druhým vysoce aktuálním tématem je boj proti neziskovým organizacím. V projevu ho zmínil i Václav Klaus, třebaže v minulosti určitě nepatřilo k ústředním bodům, kterým se věnoval. Dnes otázku bývalý prezident postavil jasně: neziskové organizace, nebo demokracie. Spolupředseda AfD Tino Chrupalla je pak spojil s levicí a kritizoval údajný boj s dezinformacemi, který je dle něj jen krytý lukrativními smlouvami těchto organizací se státními úřady.
Z průběhu konference se dá vyčíst hned několik důležitých věcí. Zaprvé je jasné, na jaká témata se AfD pokusí zaměřit před podzimními volbami na východě i ve své komunikaci v parlamentu. Migrace se nyní nejeví jako zcela primární, dominuje boj proti neziskovým organizacím, evropské digitální legislativě i „zelenému šílenství“. Zadruhé je zjevné, že i nacionalistické strany dál hledají své spojence v zahraničí. Václav Klaus je dlouhodobým přítelem AfD, s Okamurou ji pojí především participace na stejné frakci v Evropském parlamentu, ale pouze slabá myšlenková vazba. Můžeme jen spekulovat, jestli byl Okamura přijat vlažně kvůli svému odporu proti Benešovým dekretům nebo pro prázdnost frází, jejichž opakováním zaplnil celý svůj proslov. Každopádně i odkaz k tomu, že kamarádem AfD je v nějaké zemi předseda parlamentu, se určitě hodí. AfD v těchto měsících spřádá plán, jak převezme moc nad Německem. A to, že se za poslední roky posunula na úplný extrémní okraj a že se neštítí používat slovník 30. let, by nás mělo varovat především.
