Summit NATO, nebo všechny cesty prezidenta? Disentní stanovisko Ústavního soudu ukazuje, jak soudci uvažují
Ústavní soud nařídil ve středu předběžné opatření, které ukládá vládě povinnost, aby umožnila prezidentovi republiky zúčastnit se summitu NATO 2026. Samo nařízení předběžného opatření nepředjímá, jak Ústavní soud rozhodne ve věci samé, takový nález lze očekávat v řádech měsíců. K nařízení předběžného opatření uplatnili dva soudci Ústavního soudu disentní stanovisko, kde vylíčili důvody, proč pro nařízení předběžného opatření nehlasovali, tedy v čem se liší jejich pohled oproti „většině“. Nejeden politik či komentátor pak využívá právě existenci disentního stanoviska pro konstatování, že věc není tak jasná, jak se zdá, anebo že je vlastně něco „podezřelého“ na tom, že Ústavní soud není jednotný.
Existence disentních stanovisek je naprosto běžná, přirozená a správná. Musíme si představit, že soud, a to i Ústavní soud, rozhoduje ve více členech, v tzv. plénu. To se pak setkají všichni soudci Ústavního soudu, kteří o věci diskutují a vyměňují si vlastní názory na to, jak se má ta či ona věc rozhodnout. Následně se hlasuje. Zvítězí ten pohled, který má logicky nejvíce příznivců. Ti soudci, kteří jsou přehlasováni, mohou uplatnit disentní stanovisko. Veřejnost se pak dozví, jak rámcově probíhala diskuse mezi soudci, co zvažovali a na čem se neshodli. Proces přijímání rozhodnutí je pak více transparentní a dokazuje, že v souvislosti s přijetím nějakého rozhodnutí se skutečně vedla „živá“ diskuse.
A na čem se všichni soudci neshodli v souvislosti s přijetím tohoto předběžného opatření?
Většina soudců Ústavního soudu brala v potaz zejména zavedenou praxi, kdy na summitech NATO reprezentuje Českou republiku standardně prezident republiky, a zároveň skutečnost, že do konce lhůty pro informování o složení oficiální delegace zbývá pouze několik dní. Většina se tedy přiklonila k tomu, že pokud by Ústavní soud za několik měsíců dospěl k rozhodnutí, že je právem prezidenta republiky se rozhodnout, zda se schůzky zúčastní, tak by již nebyla možnost toto právo vykonat v souvislosti s nadcházejícím summitem NATO 2026, který se koná v červenci.
Naopak dva disentující soudci namítali, že v souvislosti s kompetenčním sporem státních orgánů (kompetence vlády vs. kompetence prezidenta republiky) nehraje roli jednotlivé konání příslušného summitu NATO. Jinak řečeno, v souvislosti s kompetenčním sporem nejde přímo o ochranu práv konkrétního prezidenta republiky, tj. aktuálně Petra Pavla. Rozhoduje se obecně o tom, kdo má příslušnou kompetenci zastupovat Českou republiku na summitech NATO.
U disentujících soudců tedy převážil zájem na tom, aby se Ústavní soud vyjádřil až ke konečnému vymezení kompetencí a nepouštěl se k ochraně, byť potenciálně narušených, práv konkrétního prezidenta republiky. Disentující soudci vycházejí z toho, že sezná-li Ústavní soud, že je kompetencí prezidenta republiky rozhodnout se, zda se summitu NATO zúčastní, pak se bude moci jakýkoli (stávající či budoucí) prezident republiky zúčastnit všech nadcházejících summitů.
Shrnout lze, že se většina soudců Ústavního soudu přiklonila k tomu, že poskytla částečnou právní ochranu i konkrétnímu prezidentu republiky a nerozhodla se kompetenční spor vykládat pouze obecně do budoucna. Obě argumentace jsou opravdu silné a přesvědčivé. Nesporně se o těchto dvou přístupech povedou debaty v odborné literatuře. Neméně zajímavé bude taky sledovat, jak následně rozhodne Ústavní soud o celkovém kompetenčním sporu.
Nic však nemění na tom, že je existence disentních stanovisek přirozenou součástí rozhodování soudu. Nicméně, argumentace pouze disentujícími stanovisky s poukazem na to, že je pak celkové rozhodnutí nesprávné, je manipulativní. Ústavní soud rozhoduje v plénu a respektu hodné je primárně rozhodnutí většiny soudců.
