Vládní politici zpochybňují nezávislost Ústavního soudu. Babiš by měl zakročit
Vládní politici a osobnosti napojené na vládu po předběžném opatření, který nařídil kabinetu, aby vyslal prezidenta Petra Pavla na summit NATO, pronesli několik výroků, které hraničily se zjevným zpochybňováním role a existence Ústavního soudu. Už zbývá, aby se výroky přetavily v činy a vládní politici přestali respektovat rozhodnutí Ústavního soudu. Naštěstí se k tomu Andrej Babiš neuchýlil.
„Ústavní soud potvrdil, že by neměl existovat.“
– Filip Turek
„Považuji to za nejvážnější exces Ústavního soudu v historii naší země. Soudci, kteří hlasovali pro, by si zasloužili červenou kartu za brutální faul na náš ústavní pořádek.“ – Jindřich Rajchl
„Ústavní soud je podjatý.“
– Miloš Zeman
„Ústavní soud se stal vazalem pana prezidenta.“
– Tomio Okamura
„Ruka ruku myje.“
– Radek Vondráček
„Pokus o ústavní puč, který se rozehrál na Pražském hradě a pokračuje v Brně.“
– Petr Macinka
A toto je jenom výseč různých výroků. Ty nejsou daleko od toho, než se vládní politici rozhodnou verdikty ústavních orgánů, v tomto případě Ústavního soudu, nerespektovat.
Naštěstí, a díky za to, se k tomu vláda neuchýlila, protože Andrej Babiš řekl: „Nezvykle rychlé rozhodnutí Ústavního soudu respektuji.“
Ještě že nedopustil, aby vznikla opravdová ústavní krize a nejhlubší krize demokracie, právního státu a dělby moci v historii České republiky, a rozhodnutí Ústavního soudu respektuje – byť k tomu naprosto zbytečně dodal zpochybňující přívlastek „nezvyklé rychlé rozhodnutí“. Babiš nesporně ví – ze svého podnikatelského působení –, jak funguje předběžné opatření: 1) upravuje věci zatímně, tedy do doby, než se rozhodne konečně; 2) vydává se v řádech dnů, ale i hodin; 3) zabraňuje tomu, aby došlo k „újmě“, kterou následně (ani vyhovujícím rozhodnutím soudu) nepůjde zahladit.
A to je přesně případ středečního rozhodnutí Ústavního soudu, který vládě uložil povinnost umožnit prezidentovi republiky zúčastnit se summitu NATO. Spor se vede o výklad toho, zda má primát v určování zahraniční politiky a zastupování České republiky v zahraničí vláda, anebo zde existuje ústavní právo prezidenta republiky, aby spoluurčoval směřování zahraniční politiky České republiky, zejména měl právo se svobodně rozhodnout, kde, jak a kdy bude zastupovat Českou republiku.
Na toto téma je v odborné literatuře několik – protichůdných – názorů: legitimně lze obhajovat oba přístupy, jednak to, že je vrcholným orgánem výkonné moci vláda, a proto záleží na tom, jak se v souvislosti se zastupováním státu v zahraničí vláda rozhodne. Taky lze tvrdit, že je v Česku zavedená praxe, kdy má prezident republiky širokou působnost v zastupování státu v zahraničí a že částečně formuluje názory na zahraniční politiku státu. Jediným státním orgánem, který může poskytnout autoritativní a objektivní výklad tohoto kompetenčního sporu, je právě Ústavní soud.
Takový závěr Ústavního soudu je za každých okolností nutné respektovat, nadto by bylo minimálně vhodné, aby se rozhodnutí nerámovalo zpochybňujícími výroky. Demokratické právní státy jsou založeny na dělbě moci, na rozdělení kompetencí mezi státními orgány a na zákazu svévole či libovůle. Logicky, mezi státními orgány může vzniknout spor o to, kdo jakou kompetenci může vykonávat – pro řešení poplatné demokratickému a právnímu státu existuje právě nezávislý arbitr v podobě Ústavního soudu.
Výroky, které výše zmínění přednesli částečně přímo, částečně nepřímo, zásadně zpochybňují roli Ústavního soudu jako klíčového orgánu našeho politického a právního systému. Nemluvě o tom, že je Ústavní soud orgánem ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy). Opravdu v našem systému neexistuje jenom vláda, Poslanecká sněmovna a prezident republiky. Všechny ústavní orgány, které upravuje naše ústava, mají svůj nezpochybnitelný význam.
Nicméně existence některých je jednoduše důležitější. Když premiér Babiš „útočí“ na Českou národní banku, tak logicky zasahuje do ústavní kompetence ústavního orgánu České národní banky. Je to špatně a jakýmsi způsobem to narušuje náš ústavní systém. Když však vládní politici útočí na Ústavní soud, pak zpochybňují naprosté základy našeho ústavního systému. Existence a činnost Ústavního soudu poskytuje státu a občanům brzdu v tom, aby stát nebyl určitou vládní většinou „unesen“. Prakticky brání tomu, aby si kdokoli řekl: vyhráli jsme volby, máme teď většinu v Poslanecké sněmovně, můžeme dělat, co chceme, na nikoho a nic nemusíme brát ohled. V tomto bodě přichází role Ústavního soudu, aby řekl: tohle opravdu nemůžete, jsou tu tyhle a tyto mantinely, tedy hranice vašich kompetencí. Takhle se to dělat nebude.
Premiér Babiš by měl rázně odsoudit takové výroky, které se snaží zpochybnit roli a nezávislost Ústavního soudu.
