Od nevraživosti ke gratulacím. Jak se vyvíjel vztah mezi Andrejem Babišem a exprezidentem Václavem Klausem?
Když Andrej Babiš začínal v politice, nemohl přijít Václavu Klausovi na jméno. Exprezident měl být dokonce jedním z důvodů, proč se svým protikorupčním hnutím na scénu vůbec vstoupil. Co se změnilo od doby, kdy měl Babiš Klause za „největší polistopadové zlo“, když dnes politici hnutí ANO chodí bývalému prezidentovi gratulovat k narozeninám?
„Zrovna dávali rozhovor s Václavem Klausem. Viděli jste nějaký? Všechny jsou stejné. Stejné fráze, stejné vytáčky, stejné obří ego. Pak se debata stočila ke korupci. Klaus mluvil o tom, že míra korupce v České republice se ničím nevymyká Francii. Prosím?! No, když to řekl, tak jsem se nejdřív od srdce zasmál (…) To opravdu myslí Klaus vážně, že v Česku je stejná míra korupce jako jinde na Západě?! No to snad není možné. Nesmysl! Radši jsem vypnul televizi a šel spát. Třeba mě to naštvání přejde. Ale nepustilo mě. A nepustilo mě ani další den. A ani o týden později. A tehdy jsem si řekl, že ho aspoň přetavím v něco užitečného, protože už je načase s tou situací v zemi něco udělat. Založil jsem hnutí ANO.“
Těmito slovy začíná kniha Andreje Babiše O čem sním, když náhodou spím, kterou rozdával v rámci své předvolební kampaně v roce 2013 jako vysvětlení toho, proč se rozhodl obohatit českou politickou scénu svou přítomností. Prezident Klaus pro něj tehdy byl, podobně jako Miloš Zeman, symbolem korupce a doby, proti které se vymezoval. To všechno přišlo v době, kdy Klaus čelil snad největší míře nedůvěry za celou svou politickou kariéru. Poroučel se z prezidentské funkce a za sebou zanechal pachuť po amnestii, kterou u příležitosti svého odchodu vyhlásil.
Babiš se s Klausem politicky samozřejmě nestřetl poprvé, byť se mu po pádu Nečasovy vlády a vyhlášení předčasných voleb náramně hodilo prezentovat se jako politik, který se vymezuje proti hospodářským i politickým elitám. Byl nový, neokoukaný, obhajoval podnikatele. Ve skutečnosti však intenzita jejich vzájemné nevraživosti kulminovala už o několik let dříve, v roce 2010. Tehdy prezident vetoval zákon, který určoval podíl biopaliv v pohonných hmotách. To tehdy podnikateli Andreji Babišovi, který se svým Agrofertem v odvětví rozjel byznys, velmi vadilo. Obzvlášť proto, že pro lobbing mezi tehdejšími poslanci udělal, co se dalo. Klaus mu vetem aspoň dočasně zkřížil plány.
Když se jako byznysmen, který uvažuje o vstupu do politiky v době rekordně neoblíbené vlády Petra Nečase, začal objevovat na televizní obrazovce, byl Klaus jedním z jeho nejčastějších terčů. Prezidenta označoval jako „pána z Hradu“ a pouštěl se do konfrontací s jeho příznivci. Legendárním se stal třeba „souboj toustových chlebů“ v Otázkách Václava Moravce, kde se tehdy Babiš střetl s Vítem Bártou, neformálním lídrem strany Věci veřejné. Dnes již víme, že právě tato strana ve skutečnosti byla Klausovi mnohem blíž, než bylo mnohým v té době zjevné.
V roce 2013 Klaus přišel o moc, a Babišovi tak v té době nepřipadalo důležité na kritické rétorice ubírat. Naopak, výrok o „největším polistopadovém zlu“ přišel v rozhovoru pro Parlamentní listy ještě v lednu 2014. Tehdejší ministr financí se soustředil na to, aby si našel cestu k jinému mocnému hráči polistopadové politiky, Miloši Zemanovi. A to se mu díky šikovné strategii namířené proti tehdejší sociální demokracii nakonec podařilo. Babiš a Zeman po dalších volbách v roce 2017 vytvořili strategické spojenectví, do kterého ale nebyl důvod Klause, oslabeného krachem několika neúspěšných na něj napojených projektů, vtahovat.
Babiš tehdy začal exprezidenta pomalu pouštět ze zřetele, protože se zdálo, že jeho mocenský comeback příliš nehrozí. Klaus prohrál boj o uplatnění svého vlivu na radikální pravici ve chvíli, kdy se SPD Tomia Okamury pevně chopila otěží lídra české radikální pravice. Klausovi se sice povedlo některé lidi napojené na jeho institut nebo jinak s okolím jeho poradců spjaté dostat především do pražské lokální politiky, přímá vazba na Tomia Okamuru nebo jeho klíčové lidi se však jako stabilní a neměnná neprojevila.
Ani Klaus si ve vztahu k Babišovi nebral servítky. Po svém odchodu z prezidentské funkce ho několikrát kritizoval, snažil se ale typicky klausovsky zůstat ve své argumentaci nad věcí, chtělo by se říct skoro obecný. Několik výjimek přesto existuje. V roce 2015 pro E15 prohlásil, že „heslo řídit stát jako firmu je naprosto nesmyslné a naprosto nepřijatelné“. Lídra hnutí ANO také v souladu se svými dřívějšími stanovisky pokládal za reprezentanta oné „nepolitické politiky“, směru, který trpí tím, že není jasně ideově ukotvený. O dva roky později pak uvedl, že by Babiše právě pro velmi fluidní program nikdy nevolil.
Hrany se začaly obrušovat v době, kdy Babiš začal české politice naprosto dominovat. Po volbách v roce 2017 začalo být jasné, že pokud bude Klaus někdy v budoucnu ještě chtít promlouvat do rozestavění mocenské šachovnice, dřív nebo později na mocného oligarchu a v tom momentě poprvé předsedu vlády narazí. Přišla doba, kdy Babiš o Klausovi prakticky přestal mluvit, zatímco Klaus v občasných rozhovorech svou kritiku mířil méně adresně. Už se tak jednoznačně nestrefoval třeba do naprosté absence pravicových ekonomických receptů, které Babiš na počátku své politické kariéry sliboval, aby pak ve vládě se sociální demokracií otočil kormidlem.
Přelomovou se stala covidová pandemie. Klaus se stal jedním z ideových vůdců antisystémové scény, znovunalezeným otcem, k jehož myšlenkám se velká část radikální pravice začala znovu upínat, když se zdálo, že je nejhůř. Bývalý prezident se postavil do čela odporu proti protipandemickým opatřením, svými výroky provokoval, čímž na sebe strhával pozornost. Minimálně myšlenkově se také ještě těsně před vypuknutím pandemie podílel na vzniku strany Trikolora, prvního Klausem zaštítěného projektu, kterému Babiš musel věnovat svou pozornost. Chtěl totiž znovu vyhrát volby v roce 2021 a malá nacionalistická strana mohla být jednou z možností, jak získat většinu. Nakonec se Babišovi o něco víc hodila nově vzniklá Přísaha Roberta Šlachty a taky sociální demokracie, ani jedna z těchto stran se ale do sněmovny nedostala. To ho připravilo o moc.
Během pobytu v opozici se Babiš radikalizoval. Mezi ním a Klausem taky padla bariéra vycházející z toho, že to byla právě Babišova vláda, která nařizovala protipandemické restrikce. ANO se vydalo ještě jednoznačněji euroskeptickým a nacionalistickým směrem, přičemž zbývající tabu mohl zbořit právě fakt, že se strana v tom okamžiku přestala podílet na vládnutí. Babiš ve sněmovně hřímal proti Fialově vládě. A díky tomu, že měli společného nepřítele, začali se k sobě s Klausem názorově mílovými kroky přibližovat. Už dřív navíc Babiš akceptoval jako strategického spojence Miloše Zemana, dalšího politika, kterého dřív neváhal kritizovat například za opoziční smlouvu. To mu následně činilo menší problém se navenek minimálně tvářit, že dokáže překousnout i Klause. Navíc v roce 2023 na Hradě skončil i Zeman. A jako bývalí prezidenti se oba politici začali na různých akcích objevovat bok po boku mnohem častěji než dřív. Definitivně získali pocit, že mají kontrolu nad vlastní částí politického spektra, kde Klaus myšlenkami vstupuje do jeho pravicového, Zeman do levicového kvadrantu.
V hnutí navíc Babiš není sám, byť je to on, kdo má poslední slovo. Po odchodu první generace spolustraníků, kteří přicházeli s liberálními názory, v poslední době nejvyšší stranické funkce obsazovali především konzervativci. Takoví, pro které byli Klaus i Zeman nejen postavami devadesátkové politiky, ale taky těmi, ke komu minimálně část jejich názorových souputníků vzhlížela i nyní. Asi nejviditelnějším symbolem adorace Klause a Zemana uvnitř ANO je bývalý předseda sněmovny Radek Vondráček, který ve své dřívější ústavní pozici podlehl pocitu, že by se mohl do klubu státníků zařadit. Takže se učil od nejlepších a odměnou se mu stalo to, že nejenže se objevil mezi předními gratulanty Klausovi u příležitosti jeho 85. narozenin, ale také to, že ho Miloš Zeman už v několika rozhovorech zmínil jako člověka, který by měl kandidovat na prezidenta.
Babiš nyní dnes už nemůže Klause okázale ignorovat, protože po letech získal další moc v podobě úspěchu Motoristů. Není to jen předseda Petr Macinka, který byl dlouhá léta Klausovým mluvčím, ale taky velká část poslaneckého klubu, kdo bývalého prezidenta bezmezně uznává a naslouchá mu. To si Babiš samozřejmě uvědomuje a nemusí mu to činit žádné větší problémy. Do nacionalistických a konzervativních vod už stejně zabředl. Klausovi svěřenci plní roli ideového svědomí vlády, kterou vede on, kdo se přes značný posun v posledních letech stále odmítá pevně profilovat.
Vztah Babiše a Klause je tak navýsost mocenský, pragmatický, přesně takový, jako bychom od bezskrupulózních politiků čekali. Navzájem na sebe útočili v době, kdy nic nenasvědčovalo tomu, že se budou potřebovat. Hlavně pro Babiše navíc okopávání Klausových kotníků sloužilo jako podklad pro populistický argument v době, kdy se potřeboval vymezit proti establishmentu, a kritika neoblíbeného prezidenta se mu hodila. Cestu k sobě našli v době, kdy se Andrej Babiš rozhodl opanovat antisystémový prostor, ale taky v momentě, kdy pochopil, že exprezident ve skutečnosti nikam neodešel. Nemusí to být žádná osobní náklonnost. Je to ale důkaz o tom, že ať se nám to líbí nebo ne, oba politici jsou dnes pevně etablovaní. A oba si pořád ukusují z koláče moci, byť jeden z nich jen tím, že tahá za nitky.
