Skoncujeme se zvěrstvy, nebo zůstaneme neteční?
Na otázku, co nebo kdo je člověk, není jednoduché odpovědět. O tom ostatně vyprávějí dějiny filozofie. Můžeme však jednoduše zjistit, jak člověk sám sebe vnímá, a to prostřednictvím menší sondy do našeho jazyka. Jazyk je totiž lidský výtvor vzniklý z toho, jak člověk ze své perspektivy vidí svět. A jelikož je člověk součástí tohoto světa, předává tím perfektní svědectví také o tom, jak vnímá nejen sám sebe a co je vlastně zač.
Slovníky češtiny výklad hesla člověk variují jen nepatrně a označují jej za ‚nejvyspělejší živou bytost se schopností myšlení a řeči; lidského jedince‘. Už z tohoto slovníkového hesla člověk arogantně vykřikuje, že on je ten nejvyspělejší, hierarchicky nejvyšší, na světě nejdůležitější a nejhodnotnější.
V ustálených spojeních se slovem člověk se to má podobně. Protože chovat se jako člověk znamená ‚důstojně‘. Když se v někom ozve lidský cit, myslí se tím ‚ušlechtilost‘. A pokud v nás zvítězí člověk nad zvířetem, citu se podařilo přemoct hrubé pudy.
Zvíře v citovaném sousloví není náhoda nebo vzácnost. Celým systémem českého jazyka prostupuje fakt, že zvířata jsou pro člověka prostředkem k vymezení a hodnocení sebe sama. Na jednom pólu je to lidské, které nám je vlastní a blízké, na opačné straně je to zvířecí, které je cizí, a tedy špatné.
Kdo je tady ten špatný?
K ověření tohoto tvrzení stačí další krátké nahlédnutí do slovníků češtiny. Heslo zvíře totiž kromě ‚živočicha‘ a ‚tvora obecně‘ zahrnuje také význam ‚člověk mající špatné, nelidské vlastnosti, zvláště krutost‘. A chovat se jako zvíře znamená ‚velmi neukázněně, surově‘. Absolutní protipól k onomu chovat se jako člověk. Jenže těch důkazů o lidské předpojatosti je víc.
Člověk si vytvořil dvě různé sady slov, aby jednou z nich pojmenovával skutečnosti ze svého, lidského světa, a tou druhou označuje skutečnosti vlastní světu zvířat. Jenže obsah těchto dvou nádob si přelévá, jak se mu zachce. A samozřejmě tak, aby z toho vycházel jako ten lepší.
Jedním ze způsobů tohoto míchání koktejlů je používání slov označujících skutečnosti ze světa zvířat pro svět lidí, ovšem to je pak vždy expresivní, protože špatné. Jako když někdo strká svůj rypák, kam nemá; místo zpěvu kráká a měl by zavřít zobák; ráno stele svůj pelech a dbá na hygienu, aby nesmrděl jako tchoř. A každý by byl samozřejmě nejradši, aby mu narostla křídla, nikdo se nechce plazit.
Specialitkou je pak míchaný drink obsahující pojmy ze světa zvířat, kterými sice popisujeme jevy z lidského světa, ale primárně jsme je neprávem přisoudili zvířatům. Osel opravdu není hloupý, pýcha je standardní výbava člověka, nikoli páva a had prostě dělá, co umí, aby se najedl, ale zrádností se to nazvat nedá. V této disciplíně je člověk tak drzý, že když se opije, dovolí si označit se za prase, dobytek, dogu či (divoké) zvíře.
Lidský jedinec, který porušuje společenská pravidla, chová se surově, hrubě, arogantně, zle či nemilosrdně, je pro nás jako dravé zvíře a divá zvěř. Typické zvíře je přece kruté a nelidské. Když někdo nezná morálku, je vlastně nelida a netvor, chová se jako zvíře a páchá zvěrstva.
Zvěrstvo? Jedině u lidí
Právě jsme vystoupali až na vrchol lidské nadutosti. Slovem zvěrstvo totiž označujeme činy tak kruté a hrůzné, že ani nemohou být připisovány lidem. Jenže je to právě naopak! Nic z toho, čemu se říká zvěrstvo, by jakékoli zvíře nedokázalo, neumělo, nemohlo udělat. Slovníky češtiny uvádějí pouze spojení nacistická, fašistická a válečná zvěrstva. Data Českého národního korpusu dokreslují ten obraz marnosti – výrazy blízké zvěrstvům (tzv. kolokáty) jsou režim (konstrukt člověka), obyvatelstvo, obvykle civilní a nevinné (oběti zvěrstev konaných jinými lidmi), lidé (v pozici původce děje) a dál to není jiné (Němci, Kosovo, armáda...)
O nespravedlnosti páchané na zvířatech každým použitím slova zvěrstvo svědčí také fotoarchiv České tiskové kanceláře. Protože zadáme-li jej do vyhledávání, výsledky ukážou jen činy lidí.
Jak naložíme s lidstvím?
Dosud považujeme lidskost za ‚cit pro bližního, humanitu a jednání ve jménu lidství‘. Jenže jak si můžeme lidství vykládat jako ‚podstatu a přirozenost člověka‘ a spojovat ji s citem pro bližního, když za sebou máme tolik hrůz slabošsky schovávaných za pojem zvěrstvo? Nejsou to právě tyto strašlivé činy, které člověka definují? Ty specifické projevy, které (si) dělají výlučně lidé?
Možná bychom se měli zamyslet a začít opravdu jednat ve jménu lidství tak, jak jsme si zvykli jej chápat. V opačném případě by bylo spravedlivé změnit slovníkové výklady.
