Martin Bartkovský: Proč jsem jel na Ukrajinu? Protože je to potřeba
V momentě, kdy čtete tyto řádky, nejsem v Praze. Ani v České republice. Bezpečí našich hranic i vzdušného prostoru a pohodlí redakce Reflexu jsem vyměnil za dalekou cestu na východ. Nacházím se na blíže nespecifikovaném místě na Ukrajině, kde spolu s organizací Post Bellum a jejímu projektu Paměť národa pomáhám distribuovat humanitární pomoc v hodnotě několika desítek miliónů korun. Odjel jsem s velkým dluhem. Nejsem osobně přítomen na 35. narozeninách časopisu Reflex. Kolegové i nadřízení to ale chápou. Bez jejich podpory by ta cesta nebyla možná a já osobně jim za to velmi děkuji. Proč jsem jel?
Reflex vznikl krátce po pádu komunistické diktatury. Československo se po 40 letech nadechlo svobody. V době, kdy sovětská vojska opouštěla naše území, se rodily první reportáže a rozhovory pod ikonickým červeným písmenem X. A já si, 35 let poté, neumím představit lepší místo, kde ty narozeniny skromně oslavit. V zemi, která musí už déle než tři roky o svou svobodu, suverenitu a vůbec existenci krvavě bojovat. V době, kdy u nás sílí hlasy z tábora nejsilnějšího parlamentního hnutí (ANO), že se nepošle na Ukrajinu ani jeden jediný náboj a že ukrajinští uprchlíci už naše lidi obtěžují a žijí tu na jejich úkor. V době, kdy těmto kecům dopřává stále více lidí sluchu, cítím, že je to zkrátka potřeba.
S nápadem, abych se k humanitární misi připojil, přišel Martin Ocknecht z Paměti národa. Měl jsem několik podmínek. Nebudeme si hrát na hrdiny ani vojáky. Nepojedu tam na dovolenou. Nebudu překážet. A odpracuji si to. On se jen usmál a řekl, že to je to nejmenší. I když nemám problém přispívat na zbraně, věřím, že patří do rukou těm, kteří s nimi umějí zacházet nejlépe a zprostředkovat by jim je měli hlavně ti, kdo tomu nejvíce rozumějí. Naše mise je čistě humanitární. Nemíříme na frontu, ale dostaneme se na místa, na něž Rusové v poslední době vypouštějí i stovky dronů a raket. Vojákům nebudeme překážet, setkáme se jen s těmi, kteří to sami chtějí, aby nám řekli své příběhy a já je mohl odvyprávět vám. A odpracuji si to mimo jiné i tím, že na Ukrajinu odřídím auto, jež tam bude pomáhat dál, a já se vrátím vlakem.
Post Bellum nejsou v pomoci Ukrajině žádní nováčci. Lidé, kteří se mnou jedou, absolvovali už několik humanitárních misí. Napadenému státu díky českým dárcům dokázali zprostředkovat pomoc za jednu miliardu korun. A pokračují dál. Protože cítí, že je to potřeba. Díky zkušenostem vědí, co přesně obránci Ukrajiny potřebují a kam má pomoc směřovat. Na takto promyšlenou misi zkrátka nešlo říct ne. I když nemohu slavit s lidmi, se kterými se už devět let podílím na tvorbě našeho časopisu, nelituji. Doma mě ale vychovali v tom, že na prvním místě je práce a teprve potom zábava. Tak si aktuálně svůj díl pomoci odpracovávám.
Můj pocit, že je důležité navštěvovat Ukrajinu i nyní, po třech letech války, je velmi silný. V den, kdy mě Post Bellum oslovilo, podniklo Rusko jeden z největších raketových útoků na celé území napadeného státu. Z drtivé většiny na čistě civilní cíle. S mimořádnou bestialitou tzv. zdvojeného úderu, který spočívá v tom, že balistickou raketu pošlete na nákupní centrum. Pak počkáte. Když se k raněným seběhnou lidé z okolí, zdravotníci a hasiči, vypálíte druhou raketu a pozabíjíte úplně všechny. Tuto taktiku aplikují Rusové s velkým potěšením stále častěji. K tomu všemu pak vidíme bezzubost americké diplomacie, pomalost evropské ochoty i bezskrupulóznost Kremlu, kdy Putinovi pohunci chtějí všechna napadená území prohlásit za ruská ještě před tím, než vůbec začnou o čemkoli jednat. A vyhlašují, že jsou o ně připraveni válčit navěky.
Ukrajina není sama. Nemáme právo být unavení. Je to naše válka. Rusko mnohokrát deklarovalo touhu po rozšíření svého vlivu až na německé hranice (tedy včetně celého našeho území) a jako alternativu vidí pouze naše jaderné vyhlazení. Rusové nechtějí zničit jen Ukrajinu, chtějí zničit vše, co symbolizuje náš dosavadní způsob života. Dostat nás na svou úroveň a níž. Přepsat historii, zotročit celou východní Evropu i Pobaltí. A já tomu odmítám nečinně přihlížet. Už tři roky se snažíme v Reflexu pomáhat tak, jak jako novináři umíme. Já teď i chvilku osobně. Až se vrátím, podrobně vám popíšu, co jsem tu dělal, co viděl a s kým mluvil. A budu v tom i nadále pokračovat. Protože je to potřeba.
Text vyšel také jako editorial nového Reflexu, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
