Viděno zpětně, náhlé a bezdůvodné přeložení Alexeje Navalného za polární kruh, do zapadlé kolonie v Jamalo-něneckém autonomním okruhu bylo první fází vykonání rozsudku smrti. Mezi pracovním táborem a lidským osídlením leží stovky a stovky kilometrů. Přítomnost svědků je zcela vyloučena. Vzhledem k mimořádnému statutu vězně takový rozsudek mohl vynést jen Vladimír Putin osobně.
Marně bychom hledali nějaký rozkaz nebo popravčí protokol s diktátorovou signaturou. Mluvíme přece o Rusku, a tam to chodí jinak. Tam, kde jakýkoli práh lidskosti je dávno podkročen a jakékoli zákonnosti se žádný nedovolá. Tam stačí v přítomnosti pochopů prohodit tichým Putinovým hláskem něco na způsob: „O tom člověku už nikdy nechci slyšet.“ Alexej Navalnyj byl v Rusku právě „tím člověkem“, jehož jméno nesmělo být vysloveno.
Alexej Navalnyj oficiálně zemřel navýsost přirozenou smrtí. Po vězeňské procházce se mu udělalo nevolno, upadl do bezvědomí a z kómatu se už neprobral. Co může být přirozenější než smrtelná námaha z procházky na dvorku pro muže ve věku 47 let? Na internetu koluje video nahrávka pořízená vpředvečer náhlého úmrtí. Vězeň na ní podává svědectví v jedné ze svých četných trestních kauz. Je viditelně zdráv, při smyslech a působí svým obvyklým dojmem člověka silného, jistého si svou pravdou, který umírat rozhodně nehodlá. Dokonce se nakažlivě hlasitě směje jako někdo, kdo je rozhodnut žít dlouho a šťastně. Zrovna opustil samotku, kde v posledních dvou letech strávil přes 300 dnů. Nezkrotný optimista je zjevně připraven bojovat, poprat se za svou osobní svobodu a za další smysluplný rozvoj své vlasti.
Žijeme v české společnosti a není divu, že se často potýkáme s naprostým nepochopením toho, proč se vlastně Alexej Navalnyj musel vrátit z ciziny do zrádné Moskvy. V prostředí, kde se projevy opravdového hrdinství setkávají spíše s odmítavou reakcí než s obdivem, kde přizdihráčství je běžnou odpovědí na útisk a ponižování a vlastní smrádek pod peřinou je považován za ideál spokojeného bytí, Alexejův postoj se vskutku špatně vysvětluje. Copak mu na Západě scházelo, že musel riskovat život svůj a své rodiny? Vždyť si mohl klidně zvolit zazobanou a jistou existenci, přednášet někde po univerzitách o ruské mizérii, komentovat v západních televizích běžné události a zprávy z Moskvy. Nevěděl snad, že mu opravdu jde o krk, nechápal, s kým má co do činění? K překvapení takto smýšlejících musel Navalnyj dotáhnout do logického konce svůj osamělý boj obyčejného smrtelníka s nelidskou mašinérií barbarské diktatury. Takový vskutku hrdinský postoj bojovníka, pro něhož zradit své zásady, nechat pošlapat svou důstojnost je horší než ztratit život, nemůže být masový, je to úděl výjimečných jednotlivců. Ale kdyby nebyli lidé tohoto ražení, nemohl by ani zbytek národa chápat, co znamenají pojmy jako osobní svoboda, důstojnost, čest, národní hrdost. Však to známe i z vlastních dějin.
Není pochyb, že Alexej Navalnyj vstupuje rovnýma nohama do dějin. Jeho jméno budou nosit školy, ulice a parky. Omlouvám se za banální příměr, ale určitě nastane doba, kdy na otázku žáka „Kdo to byl Putin?“, učitelka odpoví: „Takový nýmand z doby Alexeje Navalného.“
