Velké firmy s akciemi na burze budou muset mít ve svých statutárních orgánech, tedy dozorčích radách a představenstvech, třicet procent žen. Pravila tak vláda a nutno dodat, že si to nevymyslela sama, ale vyplývá to ze směrnice EU dohodnuté a schválené v roce 2022. Takže u toho její zástupci seděli a podpořili další zásah do vlastnických práv, která už v EU nikdo moc nebere vážně.
To je totiž podstata problému a zásadní důvod, proč jde o opatření veskrze špatné. Možná by se dalo napsat, že zlé. Důvodem zrození těchto kvót je vytrvalá víra levicové části politické scény v konspirační teorii, podle níž jakési tajné mužské zájmové sítě osnují spiknutí proti ženské emancipaci a brání ženám v osobním rozvoji a kariéře.
O samotných ženách a jejich schopnostech přitom jejich účast ve vrcholovém managementu nevypovídá vůbec nic. Je skutečností, že mezi absolventy vysokých škol už dlouho převládají dámy. Nikdo soudný nemůže zpochybňovat jejich inteligenci a výkonnost. A pro společnost je zásadní udělat všechno pro to, aby ten potenciál byl využit a ženy nezůstávaly trčet u plotny a mohly realizovat všechny své osobní plány a pracovní ambice i s naplněním svých mateřských tužeb. Je to o částečných úvazcích, dostupnosti zařízení pro péči o dítě i dostatečné vstřícnosti jejich partnerů.
Jde to někdy pomalu a v Česku se tím nemůžeme chlubit. Ale nic společného to nemá s členstvím ve vrcholovém vedení velkých firem, kde opravdu nejde o pohlaví ani gender, ale prostě o ochotu podřídit osobní život drsným poměrům na vrcholu byznysu se spoustou stresu a konfliktů, kde se s pracovní dobou od osmi do půl páté fakt nepočítá. Není to pro každého. Je jedno, zda ženu, či muže. Každopádně pro mentální nastavení velké části žen je to jen obtížně zkousnutelné. Takže ženy v představenstvech společností nechybí kvůli maskulinnímu vytlačování, ale proto, že nemají zájem, a tak prostě v tom vrcholovém managementu pořád ještě nejsou k mání v dostatečném počtu. Ale i ženy se během těch sto let emancipace podstatně změnily a dál se mění, takže to určitě nemusí být navždy. Nicméně je to nějaký přirozený proces.
Jenže s tím mají naši společenští revolucionáři zásadní problém. Potřebují ten proces řídit a urychlovat. A jsme u postoje „přece si vlastníci podniků nebudou vybírat svůj management podle vlastních potřeb“, to bychom se na to podívali. A tak se podívali.
Tato touha strkat nos do cizího majetku se netýká zdaleka jen feministických aktivistů v politice. Regulační zběsilost vládne už řadu let Evropě. A má to zcela konkrétní dopady, které lze ilustrovat na aktuálních problémech. Za to, že není v Česku penicilín (a přes usilovnou snahu ministra Válka ho ani nikdo v zemi nechce vyrábět), nemůže to, že v managementu farmaceutických firem je málo žen. Ani to, že ve vedení lékového úřadu naopak ženy převládají. Může za to fakt, že zde tržní ekonomika prostě přestala fungovat. Moudří politici tak zregulovali výrobu jednoduchých léků a tvorbu jejich ceny, že náklady na vyhovění pravidlům jsou větší než dosažitelný zisk z výroby, a místo penicilínu tak v Česku produkujeme nedostatek. Jev typický pro rozvinutý socialismus.
A nyní k absurdní regulaci výroby čehokoli z důvodů údajně zdravotních, ekologických, sociálních a mnoha dalších, které zbavují podnikatele fakticky možnosti podnikat podle vlastního rozhodování a poptávky na trhu, přidáváme i regulaci managementu soukromých firem. Nejprve začínáme pomalu a zdánlivě nevinně. Vždyť o tolik nejde. V Česku jen o pět firem a asi tak patnáct míst v představenstvech. Ale přijdou i další pravidla a pro více firem. A nebude to jen o pohlaví. Jsou i jiní aktivisté. Copak ve vedení pilířů naší ekonomiky může být někdo, kdo třeba kouří, neschvaluje Istanbulskou úmluvu a žere steaky z Argentiny?
Dovršuje se tak proces znárodnění. Nenápadně, bez formálního ukradení majetku. Když nemohu o svém majetku svobodně rozhodovat, tak je můj možná de iure, ale nikoli fakticky. Přichází to pomaloučku, polehoučku, ale neodvratně. I s ekonomickými následky, které už začínají být na výkonu evropské ekonomiky docela zřetelně vidět.
